HARFA. (III.)

Její zrak, tak vlahý, temný,

nevýslovné něžný, jemný –

poslední ten pohled ženy,

v kterém byly obsaženy

všechna přání, všechna touha,

věrnost, odříkání dlouhá,

láska nevýslovná, věčná:

pronikl jak rána sečná,

zákeřnická, jeho ducha.

Mysl jeho byla hluchá

pro přátele od té chvíle.

Nevšímal si svého cíle;

bez citu a bez naděje

nevěděl, co kol se děje,

takže přítel jeho věrný

v obavě, že myslí jeho

závoj rozstírá se černý

šílence snad zoufalého,

přinutil jej lstí i slovem,

že se z nečinnosti vzchopil.

Rozloučiv se s dvojím rovem

odešel, by v světě širém

hledal to, co nepochopil:

plnil duši smutnou mírem.

V dálný Řím a první města

vedla umělcova cesta.

Paláce i prosté chaty

dokořán mu otevřeny,

neboť na nejchudší stěny

sypal hudbou nádech zlatý.

Marně ale oči čarné

obracely hvězdy žárné

po bledém tom poutníkovi.

Marně laur u věnec svitý

probudit chtěl pocit nový

v prsou: ctižádosti city.

Marně láska slávu spolu

v závod o vítězství zvala,

marně v zlatou aureolu

umění a bolest spiala:

Nepozvednul k lásce hledy

umělec ten smutný, bledý;

prošel sice světa krajem,

nesetkal se nikde s rájem;

když pak rok se s rokem sešel,

přes práh opuštěný vešel

v domovinu naposledy.