HARFA. (IV.*))

Jako druhdy slunce plálo,

když se o lásce mu zdálo

před dávnými tady lety.

Tiché, jarní odpoledne;

všechno kolem odpočívá.

V báni modré, nedohledné

slunce zlehka v západ splývá,

kolem vůně, růže, květy.

Rozsáhlé, aj, na zahradě,

snící, záře slunce leží.

Leknín na vodě se sněží,

žežulice volá v sadě.

Větev k větvi, listí k listu

k sobě tulí se a pojí;

spěchá v závod k tomu místu,

besídka kde stinná stojí;

klene se tu stinné loubí

z jasmínu, jenž voní mile;

včelka jen kol létá čile.

V besídky té stinné hloubi,

svit a stín kde v šeř se snoubí,

samoten muž bledý sedí.

Vidí v duchu onu chvíli,

kdy zde seděl vposled s ženou,

viděl úsměv její milý,

ručinku též obnaženou,

malého zřel Ladislávka.

matinku jak obejímá –

očka jeho usměvavá:

andílek jak u ní dřímá.

Viděl matku, viděl děcko,

viděl také chvíli onu,

jež mu vzala v světě všecko,

viděl svoje drahé v skonu –

načež ona trpká vlna,

jež se výš a výše hnala,

k srdci, k ústům dosahala –

jako číše jeduplná –

až se v oči jeho vryla:

slaností svou zatopila

všechny jasy, život milý.

Tak je tonoucímu v moři,

jenž se v mohylu živ chýlí

v nevýslovném stesku, hoři.

Vzchopil se. A chaos v hlavě,

spěchá v domov bez prodlení,

aby splnil zaslíbení:

Výroční den sňatku právě.

V komnatce, jež vykrášlena

v slavnostní jak chvíli sňatku,

harfu zřít, již jeho žena

dostala kdys na památku:

matky relikvii svatou.

Slunce, jež se v západ níží,

polévá ji září zlatou.

Ticho snivé v sad se plíží.

Jako vlna, hnána vlnou,

jezerem se v obzor proudí,

jako dálném na obzoru

stíhá v modro hora horu –

za sebou pak mysl táhne

v propast onu za obzorem,

kterou nikdo neobsáhne –

propast v důli, propast horem:

Tak se tony jako vlny

z flétny proudí stesku plny,

jak kdy srdce perly hází

avšak slyš! – Zda sen či bdění?

To již flétna sama není:

Zvučí tóny, zvučí flétnou:

písní velebnou a vzletnou

harfa flétnu doprovází.

Nezpívá to flétna více,

neznějí to harfy zvuky:

Zdá se, že to srdcí tluky

vzájem spolu laškujíce

rozmlouvají řečí tajnou,

lidem stajenou a bajnou,

řečí duší, jakou pouze

duchové jen mluví k sobě

v nadsmyslné, svaté touze,

etherické ve podobě

bez žádosti, beze nouze.

Ustal v zase – ztichla flétna –

Avšak hle! Ty harfy struny

chvějí se jak v stříbru luny:

Z lůna jich zní píseň vzletná,

píseň, milá Stanislavě –

a dnes výroční den právě.

Žasne mladý muž, ba žasne,

neb se z melodie krásné

nové tóny harfy rodí,

jaké chorovody vodí

anděl v nebe lásky jasné.

Neviditelné jak hmoty

vyluzují nové tóny

nové písně – jako zvony –

zovoucí na poklid svatý –

poklid svatý v jiné sféry,

vyšší vždy – až kouzlem jatý.

slyší zvučet déšť jak zlatý,

tóny mocné tisícery:

Není to již harfy píseň,

jest to příval vln a tíseň,

z které není vyváznutí,

jako příboj moře víří –

nad ním již se klenou – šíří –

Náhle ráz! Jak mečem tnutí –

jek a výkřik jedním rázem. –

Praskly struny harfy svaté,

prasklo srdce jeho zlaté,

on pak mrtev klesl na zem.