HARFA.

Dvě desky – byly to poslední

z harfy,

našel jsem v změti poloshnilých umrlčích prken

pod košatým dubem

v Šumavských lesích.

Jak přišly v ty příšerné odkazy mrtvých?

Dav prken

s divnými nápisy, jmény, čísly a daty

těch, naposled co poleželi na nich

čas před pohřbem, se tísnil kolem dubu

a mezi nimi

dvě desky

z bývalé harfy.

Jak sem přišly?

Jen tušit lze, co nikdo nevybádá,

lze hádati jen – hádám.

Osudy mají

knihy i harfy.

Ty trouchnivící desky

pod stromem mezi prkny dávno mrtvých

patřily harfě,

již dovlekla sem stará harfenice,

a přemožena stářím, mdlobou, hladem

zde ulehla unavená,

tříšť ke tříšti.

Dvě desky z palisandru,

v nichž bylo vidět stopy

umělé rytby i pozlátka runy,

ty důlky v dřevě – kdysi drahokamy,

snad perly seděly v nich... dávno, dávno!

Ach, kde ta ruka, která bila v struny,

ta měkká, bílá, aristokratická ruka

s růžovými nehty,

tak celá vůněmi syta, tak sladká!

Pak vylámány, vydloubány perly

a drahokamy, harfa stárla, sešla

jak ošumělý člověk,

až došla k vetešníku,

kde byla vydražena; – levná

pak přišla

do ruky chudé ženy

tak staré, sešlé jako ona,

jež prsty chábnoucími

v ni hrávala za almužny dar skrovný.

Kde úsměvy jsou mladých kavalírů?

dam rokokových? Kytice, jež deštěm

k ní pršely? – Dvě desky

jen zbyly zbortěné a ohmatané,

na které klesla vysílena

vsled harfenice stará. –

Co, básníku, chceš více?

Zde látka k epopeji

o pouti harfy

ze salonů až mezi prkna mrtvých

v Šumavských lesích.