HARFA.

Dřímaly v harfě pohnuté tóny,

arpeggií vlny, akkordů spád,

výkřiky radosti, vzdechy a stony –

pojďte je vzbudit, ó, slyšel bych rád

vás na harfě hrát!

Ke hrudi nástroj, sáhněte v struny

pro tóny hluboké jako váš zrak,

pro tóny temné jak pravěké runy,

pro trylky též, s nimiž vyletí pták

až pod nebes mrak.

Vaše ať ruce, lilije bílé,

probudí tóny, v nichž dříme můj cit,

zazvučí harfa jak v posvátné chvíle

souzvukem slavným, jenž, odsouzen snít,

byl v nitru mém skryt.

Vlny ty vniknou do vaší hrudi,

rozchvěje duši vám tajemný hlas,

nejasná tušení touhy v ní vzbudí –,

schýlíte čelo, jak tížil by vás

váš bohatý vlas.

Uzříte, bílých labutí zjevy

ve dvou jak vypluly v měsíční svit –

a tóny harfy jak vzdálené zpěvy

budou nám do srdcí toužících znít,

a budeme snít...