Harfenice.

Za stolem sedí zamračen

a křičí se a vadí:

„Nu, hraj přec ňákou veselou –

jak dva se měli rádi.

A jak jej v ústa líbala,

že přijde dobou krátkou,

a odešla – nepřišla víc

a byla přec již matkou.

To dítě její mělo hlad

a nemělo prs matky,

i schlo mu, schlo mu v náručí

a uschlo za čas krátký.

Nu, jak ti holka u srdce –

snad veselé to málo? –

Nu poslyš, povím – dopovím,

jak dále se událo.

Ten hoch měl také srdce kus

a v srdci měl i lásku,

on všecko, všecko nasadil

a chuďas prohrál sázku.

On nabyv pekla, ztrativ ráj,

teď peklem v nebe hází,

v prach svatá trhá nebesa

a dále, dále sází.

Tak bídný z něho toulavec,

že čekal na shledání,

že věřil stále, věřil jen

v to lidské milování! –

Nu holka, dohrej písničku,

vždyť platil jsem ti právě –

a teď bych zas již notně pil –

a mám již toho v hlavě! –“

I hrála píseň ku konci,

v ní všechnu bolest shlukla,

zpívala, až jí napnutím,

ta srdce struna pukla.

A on se vzchopil za stolem

vida ji na zem vrci –

a šeptal, v mrtvou hledě tvář:

„Šlo ti to přece k srdci!?“