HARLEKÝN A SPOLEČNOST.

Šel harlekýn, bylo mu líto druh druha zabíjeti

v diskretním soukromí. Co úspěch neposvětí,

to ničím není, ničím, co nerozhodne soud.

Chtěl zabíjet v plném světle tisíců před očima,

to do ulic vyláká dav, to kouzlo má, jež jímá,

chtěl, účinem divadelním by krve vystřikl proud.

A sehrát chtěl divadlo dojemné vraždy závistí zlou,

tož vraždy jedněch proti druhým, rozlezlou

a velikášskou zlobou mimů vždy zbožněných.

A na ulici divák se bavil a jeho smích

sděloval světu: to vražda víc ze závisti než z hladu.

A harlekýna vzal stranou a takovou dal mu radu:

Můj harlekýne, až budeš zabíjet druha druh,

neb morálně popravovat, přijď, žárlivý dobrodruh

a produkcí svou mne potěš, přijď vždy však jen na ulici,

chci vidět s pozlátkem také vrstvu tvojí špíny,

já za své peníze chci se pobavit, nebývám jiný,

pak teprv ti z opasku vysypu obol cinkající.

Rád popravy vidím, průvody, velké komparsy denní,

a vůbec mé ulice k mému nechť slouží vyražení,

tu nějaký obol vždy najdu pro tebe v opasku.

Věř, nad skutečné vždy morální zabíjení je mi,

znám ze salonů je a z klik, též škrtím, též tisknu k zemi

a ani se neukrývám jak ty za masku.