HARLEKÝN V KLÁŠTEŘE.

V barev třpytu, v hlučném smíchu,

s rolničkami na šatě,

vstoupil v klášter zbožných mnichů

vyšperkován bohatě,

sed' si na stůl v refektáři,

Venušin a Bakchův syn,

a na mnichy s drzou tváří

ušklíbal se Harlekýn.

Pak vzal pohár do pravice,

v němž plál vína rudý třpyt,

vypláz' jazyk na novice,

dlouhým douškem začal pít.

Popěvek pak zpíval smělý

v pobožný klid večera,

až se nad ním studem rděly

bílé stěny kláštera.

Poslední když z číše kapku

vypil, nalil znova si,

opatovi svoji čapku

vtiskl řídké na vlasy,

cigarety kouř vssál v ústa,

ruce posměvačně v klín

sepjal a řek' slova pustá

nestydatý Harlekýn:

„Mnišky klečí v rozjímání

v opuštěném klášteře,

pojďte potěšit je, páni,

zatlouci jim na dvéře!

Mnohé z nich jsou hezké velmi

a vždy k lásce hotovy,

přepadnem ty ctnostné šelmy, –

žádná na nás nepoví!“

Dořek' to a v malé chvíli

byli všichni na nohou,

a v svou náruč uchvátili

mnohou mnišku ubohou,

jedli, pili, tancovali,

slavili bál veliký,

varhany jim k tanci hrály

valčíky a kvapíky.

Za rok do klášterní síně

přišla skvělá nadílka,

každá mniška na svém klíně

celovala andílka.

Byla slavnost, hodování,

přišli mniši s opatem,

nos jim zářil v jasném plání

v obličeji kulatém.

Jedli, pili, Božím Jménem

dívali se do číše,

opat v smíchu spokojeném

jen se hladil po břiše.

Vína žár plál rubínový

při hostině slavných křtin

a každému andílkovi

smál se z očí Harlekýn.