HARMONICKÝ KLID PODZIMNÍHO VEČERA

Klid nesmírný... A ve světelné záři

ční k nebi sosna, pod oblak až sahá.

Z hrud podzimních se v obzor modře paří

úrody příští utajená vláha.

Les barvami svých šperků rozhořený

tká oranž, ruď a skvrny černobílé.

Teď do sebe v hloub ticha ponořený

kraj. Člověk, les... Klid, nekonečné chvíle.

Jak fata morgana hor, věží, hradů

a štítů v oblacích vnic rozplývá se.

Trav brčál žlutí oblaků kdes vzadu

v jakémsi zlatém stkví se polojase.

Les tancem stínů zemdlený a ztichlý,

opadlý potok volným tokem spěchá.

Slyš, v divném srdce bušení jak vzdychly

vzpomínek dávných slyšitelná echa.

Svítivých barev pršky tiché, vlažné,

ilusí sladkých světla převanula.

V kraj celý jak by vhodil plnou dlaní

ta světla kdos. V nich dálka zažehnula.

V nich přísná, harmonická bolest tichá

se nikdy neoddává beznadějím,

ta vždycky chlácholivou láskou dýchá,

má pevnost, důvěra je v klidu jejím.

V nich spadlé listí šumí v polohlase,

uspáno větrem smírným tak a vlídným.

Kdes za horami nová jara zase

se rodí s cudným úsměvem a klidným.