HARMONIE.

Plá měsíc, bílá lebka zádumčivá,

hvězd zářné oči v hlubokém jsou snění,

noc letní vlažná, hluboká a snivá,

v níž stichl davu řev a nářku hřmění.

Mé oko v propasť očí tvých se dívá,

v sny kolébá mne ňader tvojích chvění

a hudba hlasu sladká, opojivá.

Já zapomínám na své opuštění.

Kéž věčně noc ta nad zemí k nám splývá,

kéž probuzení z toho snění není!

Mne opijí tvých retů něha tklivá,

to nebeské jest, sladké rozblažení.

Kdes v nitru stromů slavík k tomu zpívá,

jsou struny srdce v tajůplném znění,

jak světluška v kadeři stromů kývá

z pod vlasů oko tvé mi v roztoužení.

Je v srdci stará touha zase živá,

noc polibky a vůně jest a pění...

A po té noci co mi ještě zbývá,

než oddané a klidné odumření?...