Harun-al-Rašid.

Já, Harun-al-Rašid, člověk spravedlivý,

od počátku věků až na soudný den

hledím ku člověku a na jeho vřavu,

jak by hleděl bdící na spícího sen.

Vidím jeho srdce: nádoba to prázdná,

vidím jeho žití: prázdný je to dech;

obléká a svléká věčně oděv blázna,

potácí se věčně, kde je stezka srázná,

belhá se, kdy mní, že letí na křídlech –

až se po všech strastech, lopotě a práci,

radosti a stesku, touhách dlouhých let

jako zrnko písku do propasti skácí

a na břehu po něm nezbude ni sled.

Nádobo ty prázdná! slyš, co tobě praví

ten, jehož tvých skutků činí svědkem Bůh,

ten, jenž viděl Kaina a do věků tajna

jak napíná zraky a napíná sluch,

stále tebe vidí, jak tvá dráha kleta

od Cháma aťs pošel nebo od Jafeta,

stále tebe vidí, jak jsi Kaina druh!

Krmí tvou je vina, ctnost ti jenom bájí,

jenom útočištěm, když je vrahem blud,

jazyk tvůj je lhavý, ret tvůj usmívavý

zkaženého srdce kryje kal a rmut –

u svých bohů žebrák, když se rozhněvají,

sám ku bratří stesku slitováním chud.

Byl jsem při tvém rodu, budu při tvém skonu,

vidím tvoje žití jako vetchý troud,

život jednotlivý, život milionů,

jest jen záblesk žhavý jiskry, jež tě stráví,

aby mohla mžikem dále přelétnout;

dále, jenom dále věky neskonalé

věčně tvoříc, ničíc, uvolňujíc stále

a do nových zase uvrhajíc pout.

Ve mrákotě zrozen, v mrákotu se nesa

letíš, zpupný vítěz, v žití krátký mžik,

za tebou co bylo, v zapomnění klesá,

slyšíš jenom dneška opojivý ryk

ale v posléz oči upřeš na nebesa,

když tvůj svět a dumy rozpadnou se v rumy

a jak posměchem je vítězný tvůj křik.

Jiný v každou chvíli, nemáš v sobě síly,

abys pohled světlu v tvář anebo tmám,

mezi tmou a světlem vrávoráš jak spilý

a když ve svých stvůrách šílený jsi sám,

směle pravíš, Bůh že Veliký to šílí!

Co to kvílíš stále osudu se boje?

Bohu dej co boží, bližní měj svůj díl,

však též směle sáhni po tom, co je tvoje

a tvé právo tady dostačí ti v cíl!

nač tvé oko plaše v budoucnost se dívá?

klidně může hledět líce spravedlivá!

Slyš! Já vím, to slovo že je zvuk jen lichý,

pablesk nebes maně vržen na ten svět,

však přes vaše bludy a přes vaše hříchy

setrvá tu stále v moři lidských běd:

ve příboji vášní nepohnutá skála,

zbloudilému plavci hvězda skvělá, stálá,

maják od přístavu vzdorující mhám; –

přes ty vaše křivdy, vášně, zápas divý

obraz boží bude člověk spravedlivý!

nesmrtelný jako Velký Bůh je sám.