Harut a Marut.

Když podmanil si Salomon vše satany a džiny,

když hvězdy nebe spočítal, vnik’ v moře prohlubiny,

ze Saby moudrá královna, jež před ním oněměla,

s ním vlídně když se loučila, to do ucha mu děla:

„Znáš, králi, všecko! Před tebou Bůh stojí jako ďábel,

a neznáš strom jen života, jenž ční tam, kde byl Bábel,

v tom stromu tam dva zakletí se andělové tají,

ti pravou podstať života a zdroj a cíle znají.

Ten jeden nocí oděný, ten nazývá se Harut

a druhý světlem zářící, to bratr jeho Marut,

ti oba stáli nejblíže, když Jahvé tvořil světy,

když nad hlinou, zkad člověk vstal, se zachvěly mu rety.

Neb původně Pán z člověka chtěl vyšší bytost stvořit,

před kterou trůny, knížata se měly s úctou kořit,

měl člověk po něm první být, syn, pravý dědic boží,

měl slunce mít za diadem a měsíc za podnoží.

Do hlíny dechnul Hospodin, ta začala se chvěti,

neb dechem jeho pohnula se láska v kalné změti.

Pán pravil k duchům: Klekněte, teď překonat chci sebe,

však Harut smál se s Marutem, až chvělo se kol nebe.

A jak dech’ Jahvé, Harut dech’ a rychle Marut za ním,

a dech jich zkazil závistný, co bylo tvůrčím pláním,

a člověk povstal v kráse své a síle – ne však celý,

půl hmota věčně spoutaná, půl seraf zlatoskvělý.

Tu rozhněval se Hospodin, že v největším svém díle

byl schvácen těmi Iblisy a zmaten v svojí síle,

je s neb svrh’ a zaklel v strom na místě, kde pak Abel

od bratra bídně zabit byl a pozděj kde stál Bábel.

Jak pravila jsem, všecko znáš, ó velký Salomone,

jak před měsícem hvězdy jdou za tiché noci vonné,

před tebou světa národy se koří v šírém kraji,

jen ty dva neznáš anděle, jež cíl života znají.“

To řekla mu a odjela s velbloudy, se soumary.

Král zůstal, v srdci divý žal a v hlavě divé žáry,

jej nebavilo žezlo víc ni Jehovy chrám nový,

ni citaristů, pěvců sbor, ni prorok s věštby slovy.

Jej nebavily vinice, kde druhdy v luny svitu

svou navštěvoval zářící a černou Sulamitu,

jej nebavily cedrových paláců zlaté síně,

ni nahé před ním tančící egyptské otrokyně.

Banaju k sobě zavolal, když večer se juž šeřil,

mu Jerusalem chrám i tvrz a celou říši svěřil,

a nikdo neměl věděti, že jako poutník prostý

se vydal cestou k Bábelu přes pustiny a mosty,

že jako žebrák putoval od vesnice dál k městu,

jak cizinec se vyptával, kde pravou najde cestu,

až zemdlený a vysílen po dlouhé stanul pouti,

po zmatku lidských jazyků kde v prach se Bábel hroutí.

Věž gigantická v rozvalech se táhla v dálku tmavou

a vítr smutně pohrával po římsách s hustou travou,

co kamenem bys dohodil, fík tměl se zakrsalý

a větví jeho rozsochy jak ruce tmou se zdály.

V tom stromě směrem k východu byl zaklet černý Harut,

v tom stromě směrem k západu byl zaklet bílý Marut;

tam oba věky sídlili a často v noční chvíli

své kletby slali ku hvězdám, kdy šakalové vyli.

Ku stromu přišel Salomon, on přišel od východu,

a na kmen tiše zaklepal: „Já král jsem lidských rodů,

ty promluv, černý anděle, rci, ký je pramen žití,

ký jeho cíl jest poslední, dej vody, já chci píti!“

A ze stromu to zaznělo jak v lučině a listí,

když ostrá kosa sekáče se zamihne a svistí:

„Cíl všeho nic jest, k čemu shon, cíl všeho noc je tmavá,

jeť vesmír růže obrovská, jež věčně opadává!“

I podivil se Salomon, na druhou přešel stranu

a na kmen tiše zaklepal jak na zavřenou bránu,

a opakoval prosbu svou, a z hlubin přetajemně

zněl filomely sladký hlas tak dojemně a jemně:

„Cíl života zas život jest, nad kosti, prach a lebky

zas plný rozvlní se klas i travin hedbáv hebký,

den triumf všeho zářící jest v prozpěvu i jase,

jeť vesmír růže obrovská, jež věčně otvírá se!“

I podivil se Salomon a zas šel ku východu

a ptal se: „Kde lze najít mír a souzvuk, lad a shodu?“

A z kmene v odvet zaznělo: „Jen v hrobě, tam se smíří

jen všecky žití protivy; kdo moudrý, tam jen míří.“

A stejnou řekl otázku na stromu straně druhé,

a vesele to znělo zas: „Jen bojuj v seči tuhé,

číš plná pak tě odmění, až v pokraj naplněna,

a spona, jež vše zavírá, cíl všeho, krásná žena.“

I podivil se Salomon a vážil řeči obě:

den Marut byl a Harut noc, i pravil tiše k sobě:

„Ti oba teprv celek jsou, ti oba dohromady

jsou člověk celý, úplný, ó budu dbát jich rady!

Když nejživěji hárá den, noc dostaví se sama,

když radost bývá nejčistší, tu v sled nás lítost sklamá,

číš na dně hořkost ukrývá i nejvíc oslazena,

jak popel ve své hořkosti je nejkrásnější žena.

A věru, nemoh’ Jehova své dílo celé stvořit,

a nemoh’ Marut s Harutem se práci jeho kořit;

je Harut muž, tma, odboj zlý, a Marut žena, něha,

a z obou podstať života nad slunce jasná šlehá.

A nemoh’ v tvoru jediném ty různé sloučit spory,

tu Harut jemu v cestě stál, tam Marut vzpjal své vzdory,

a člověk zůstal troskou jen, a proto musí sníti

po celý život, kterak má své prázdno vyplniti.

A pravdu mají oba dva, zlý Harut, Marut měkký;

vše nic a prach a věčné zas jsou ženské smavé vděky,

jen v hrobě mír a odtucha po vášní burácení,

však přece sladší na ženských jest ňadrech zapomnění.

A pouze ten, kdo obojí můž moudře v dlani svážit,

znát hořkou stránku života a po sladké se snažit,

ten ráno moudře před bohy, před ženou v noci klekne

a smíchem Marut, kletbou zlou jej Harut nezalekne!“

A odešel zas v město své, a pamětliv té rady

líp doved’ pohár ocenit i Sulamity vnady,

však počítaje polibky na nahém dívčím těle,

jak ambry zrna pouštěl z úst verš hořký kazatele.