HASTRMAN.

Splav na potoku stojí osamělý,

dvě vrby smutné jeho stráž to živá,

tam divný mužík zelený se skrývá

a kutí pratajemně po den celý.

Když v poledne v splav srší slunce střely,

pod velkým listem lopounu se skrývá,

v tůň zelenou se potutělně dívá

a plaší skokany, již v trávě dleli.

Však večer slídivý a s chytrou péčí

on rozhlédne se bystře v kraji blízkém

a v tůň pak sjíždí po dně splavu slizkém.

Čím víc to žblunkne, tím má radost větší,

a čím jej chladná voda více lehtá,

tím slyšet z dědiny, jak víc se chechtá.