Havíř.

Vstříc otci šly, až půjde z práce domů.

Již soumrak klesl na koruny stromů,

nach červánků pad’ v okna nízké chaty.

Vzduch blahem syt a vůní rozehřátý

svým teplem šlehá v skráně ženě mladé.

Ta obě ruce nad oči si klade

a hledí v dál a touhou ňadro dme se,

jak její děti ztrácejí se v lese.

Tam v teplá hnízda ulehají ptáci,

tam najdou otce, jak se domů vrací.

Jen spěšte robátka! Již druhy nalezáte,

již v jeden dav vám tísní hlavinky se zlaté,

v nich jediný sen sídlí, jedna touha dýchá! – –

Dnes dlouho nutno jít; – jet’ cesta nějak tichá. –

I děti umlkly; již skorem došly k dolu:

„Tam tatíčkové jsou – tam rozmlouvají spolu!“

A hlouček běží k nim; – leč náhle ustal v spěchu.

Ti muži stáli tam, jak neměli by dechu,

jak v bledých lících by strnula lidstva bída.

Ten hlouček dělníků tam život bratra hlídá,

jenž prchající krev mozolnou chytá dlaní

a klade, by ji hřál, na stydnoucí svou skráni,

jak chtěl by prchající život zadržeti

než k modlitbě sem kleknou jeho děti. – –