Havíři.

Tolik se nás hemží v černém mraveništi,

tolik slzí, potu, krve do něj prýští!

Tolik ran kladivem, až se ruka třásla,

tolikrát nám v hrůze matná lampa shasla!

Tolik šťávy již se vysušilo z těla,

tolik vrásek již se vrylo v bledá čela!

Tolik hlav se tupě k vpadlým prsům chýlí,

tolik ztratili jsme v cizí službě síly,

že nesmíme slyšet štkání děcka, matky,

když jsme na podzemní denně hnáni jatky.

Tolik je nás ve tmě u pat Rudohoří –

když sem jiskra vletí, shasne v bídy moři...