HAVÍŘSKÁ UKOLÉBAVKA

Spi, moje dítě,

zavři již víčka,

dokud tvá máti

v loktech tě hýčká,

spi moje robě –

vždyť zřídka pouze

přivinout smím tě

na srdce dlouze!

Nedávno ještě

tátu jsi mělo,

nedávno ještě

zlíbal tvé čelo,

nedávno ještě

naň jsi se smálo

a s jeho vlasy

vesele hrálo.

Pod lesem šachta –

vždy těžce vzdychá,

však týden už je

smutná a tichá,

kolem ní trosky

zdí jsou rozváty,

dole v ní, dítě,

hrob tvého táty.

Spi, moje dítě,

zavři již víčka,

i tobě zblednou

růžová líčka,

až tě dochová

nešťastná máti,

ta samá šachta

i tebe schvátí.

Temno je venku

a mlha hustá –

komůrka naše

holá a pustá

nezradí, co je

v srdci mém bolu,

když opuštěni

dlíme tu spolu.

Ve chladném krbu

vichřice zpívá,

do oken věrná

bída se dívá,

mráz kolot krve

v žilách nám staví

a tělo sžírá

hlad dotěravý.

Spi, moje dítě,

spi blaze ještě,

než údy sevrou

železné kleště!

Kéž dřív v tvém nitru

by se hněv vznítil,

jenž by tvým druhům

z otroctví svítil!

Temno je venku,

smutno je v duši,

kdo bolest naši,

kdo ach! ji tuší?

Našeho štěstí

trosky rozváty:

sami, ó dítě,

budem bez táty!

Pod lesem šachta,

za lesem šachty –

nad nimi mraky

visí jak plachty,

a v šachtách na sta

mozolných rukou

kladivy bije

a chví se mukou.

Spi, moje dítě,

zavři již víčka,

dokud tvá matka

v loktech tě hýčká,

spi, moje robě,

vždyť zřídka pouze

přivinout smím tě

na prsa dlouze.