HAVLÍČKŮV HNĚV.

Dva dni před každými svátky,

než nastane Boží Hod,

smejčí drobní andílkové

celé nebe o závod.

Pavučiny šedých mraků

odstraňují z blankytu,

vynášejí lesklé hvězdy

ze všech rajských úkrytů

a věsí je k oněm hvězdám,

jež celý rok svítily,

by o svátcích září svojí

dodaly jim posily.

Ti pak, kdo na božím světě

muzikanty bývali,

a dámy, jež u opery

za živa kdys zpívaly,

do ruky vzít musí noty

a cvičit slavnostní sbor,

který řídí sám král David,

slavný nebes regenschor.

Pouze oni literáti,

kteří psali satyry

a všemu se pošklebují,

neznajíce manýry,

mohou, aby od jich kritik

měli hudebníci klid,

mezitím, co zkouška trvá,

jít své vlasti navštívit.

A tak loni před Vánoci,

když byl v nebi šum a ruch,

Nerudova ducha vybíd’

k procházce Havlíčkův duch.

Do Čech rovnou na zem slétli,

a že měli lidský šat,

nebylo lze ty dva duchy

od živoucích rozeznat.

Zašli spolu do kavárny,

pročítali žurnály. –

Dí Neruda k Havlíčkovi:

„Dokud budou annály

české vlasti trvat v světě,

bude jméno tvoje žít.

Teď i pomník budeš míti.

Karle, můžeš více chtít?“

Borovský svou tváří škubl:

„Zde mi, věř, přestává vtip.

Za mých časů špatně bylo,

nevím však, je-li dnes líp.

Vím: zásady, jež jsem hlásal,

příval času nezhubí,

proč však berou všechny strany

jméno mé si do huby?

Jeden denník hádá, co bych

druhému řek’, kdybych vstal,

ten zas tvrdí, že bych jinak

než on věru nejednal.

Strany modré, černé, žluté,

agrárníci, páteři,

muži s rovným křížem v zádech

i lidé bez páteří,

zkrátka, kde jaká už strana,

politika celičká

její vězí v tom, že soku

cituje mne, Havlíčka!

Kdyby každý řídil se však

sám dle toho, co jsem psal,

věř mi, pak bych ctitele své

na prstech svých spočítal...

Teď mi pomník budou stavět...

To zas bude povyku!

Z každé strany bude o mně

mluvit chtít pět řečníků.

A já na ten poprask budu

s monumentu muset zřít.

S dutkami kéž v ruce směl bych

živý se tam postavit!“

Zaplatili kávu, vyšli.

Na ulici bílý sníh

zachycovat začal se jim

na huňatých kabátcích.

„Jene, zdá se mi tu chladno.

V srdcích led a venku mráz.

Není nám tu chodit radno,

vraťme se do nebe zas!“

A když v nebes bránu vešli:

„Co to slyším? Jene, stůj!“

na druha Havlíček zvolal.

Vstříc zní jim: „Kde domov můj?“

„Ne, tu píseň nehrajte nám!

Tyle, ty snad promineš?

Věř: že jsou dnes Čechy rájem,

přesvědčen jsem, že je lež!

Šarlatáni dělají tam

veřejné dnes mínění

a těch hloupých frasí v tisku!

Hoši, – to je k zbláznění!

Pravdu, přímost, rozum zkrátka

z politiky vyštvali;

farisejci křičí tam dnes

vítězně své: „Halali!“

A ti dobří drobní lidé

noviny své hltají,

na své pokrytecké vůdce

dopustiti nedají....

Až zas staré české ctnosti

ožijí v mé otčině,

prosím, hrajte do sytosti:

„Kde domov můj?“ jedině!

Dnes však, páni nebes hudci,

uvěřte mi do slova,

nechtěl bych se z nebe vrátit

do českého domova!“