HAVRAN

Viděl jsem ho ustaraného, sešlého, pustou plání

sníh vál šlehavý přes bílé sosny; rákos

nad ledem bývalých bahnisk chřestil v dlouhém lkání,

vítr pískal, vítr na zmrzlé pískal prsty.

Světla, lhostejné oči flegmatiků,

z křovin po sněžném kraji začla bdíti

pod nebem hlubokým, temně ocelovým,

které věstí mrtvou tmu, psů vytí.

Kmotře, cos melancholický? Co je ti? Smuten

rozjímáš? O čem? – Teď se hnul, z rozklenutých

větví křoviny křídly rozbrázdil mrazivé ticho,

večer stmívavý, plný otvorů světel žlutých.

Nermuť se! Nevděčné pro zvěř i lidstvo teď časy!

Ale brzy – z nenadání! – pohoduješ, mrzoute hloupý,

záhy, královsky pohoduješ! – pohostí tě asi –

Evropa, plna mrtvol a páchnoucí krve.