Havran.

Zář slunce poslední ve obzor mlhavý

se víc a více níží,

a jako srdcem hřích po větvích doubravy

tma po tichu se blíží.

Bez lesku, bez vůně den chmurný v jeseni

se nad svým hrobem chýlí,

jak stařec, pro život jenž neměl nadšení

a k smrti nemá síly.

Z údolí mlha jde, vznáší se nad hory,

kol nich se v závoj skládá,

šum listí pod nohou a vání obory

mou duši v smutek vpřádá.

Ten smutek tajemný, pln děsné lahody

se nedá skojit vzdechem,

mně jest, jak srdce mé pro srdce přírody

by mělo býti echem...

Kde náhle pěšina se v houšti obrací,

cos zvedá se a sklání,

pták v trávě leží tam, jdu blíž – on krvácí...

To havran v umírání...

On, který hnízdo měl na sosně závratné,

pod kterou propast zeje,

jenž v mraku rozpínal své křídlo obratné

a větru stíhal reje;

on, jehož drsný žalm ve chvílích soumraku

v sen ukájel hvozd celý,

teď v trávě zrosené, stín smrti ve zraku,

zde leží osamělý!

Po křídlech hrajících kouzelném ve třpytu

krev stydne v černém pruhu,

mdlý, sám, jak na posměch v podvečer leží tu

bez mláďat svých a druhů.

Leč smrti zápasy nezlomí jeho vzdor,

ač v bolestech se svíjí,

mstou, hněvem, odvahou plá jeho žhavý zor

a zloby poesií...

Teď vzpjal se naposled. Skřek drsný – padl v snech,

jenž krví jeho zrosen.

Kol tiché vanutí, jak smrti teskný dech

by táhl vrškem sosen.

A zrakem duše své již vidím, stín se mih,

jenž vyšel z jeho těla,

jak vzepjal se nad horou, jak utkvěl v haluzích,

v kterých se noc již tměla.

A jako větrů dech, jenž hřímá doubravou

hned jasně a zas temně,

duch mračný havrana mně kroužil nad hlavou

a toto pravil ke mně:

„Dřív nežli vrátím se v ta zřídla odvěká

té tůně do bezedna,

z jejíhož zdroje též, ó duchu člověka,

jsi malá kapka jedna;

dřív nežli rozplynu se v jeden věčna dech,

jenž vane šírým světem,

dnes drtí pralesy a zítra v zlatých snech

se houpá nad poupětem;

dřív nežli propadnu těm hrůzným, němým tmám,

nad nimiž věčnost pluje,

ó dítě, prachu, slyš, jak tebou pohrdám

i vším, co člověk sluje...

Co chce tu? K životu své touhy vyláká,

jež srdce v hloubi klíčí,

a jak se přecení, růst nechá v oblaka

své vzdory trpasličí.

Však jedna pochybnost a jeden vášně rmut

a jedno oklamání,

a cypřiš nádherný je nalomený prut,

který se větrem sklání.

A jedno neštěstí, dech pouhé nemoci,

žluč do poháru vína,

a člověk polobůh se svíjí bez moci,

lká, prosí, ruce spíná.

On s plachtou vyjede růžových nadějí

a do zóry se ztrácí,

cár vetchý, špinavý štván kalnou peřejí

tak po letech se vrací...

Pak chví se, potácí, svět obviňuje kol

a škemrá, kvílí, úpí,

jak malomocný vzdor má malomocný bol

i ku zhrdání tupý.

Já aspoň s oblačné své výše sražen v hloub

si zachoval svou pýchu,

svým vrahem zhrdaje, zrak obrácen již v sloup

umírám v tichu...“

A teskná vanutí, až kol se zachvěl vzduch

i mech, jenž krví zrosen,

a v keři tajný šum a v trávě divný ruch

a pláč v koruně sosen.

Víc trní na skráni, žluč v lásky poháru

já necítil v té chvíli,

jak vzpjal bych fenixem se čistý z požáru

u vědomí své síly.

Vždy skřivan poletí do hnízda pod listí

a orel k zříceninám,

co klam zde, beznaděj, škleb, sykot závisti?

Má cesta touží jinam.

Vždy v drsném verši mém, v tom živém plameni

dlouhého umírání,

jak v zraku havrana navěky zkamení

můj hněv a pohrdání...