Havrani.

„Kamo to míříte neblahou se zprávou,

havrani zlověstní, výšinou modravou?“

Letíme, spěcháme upřímo ku králi,

krví že ruměnnou zbraně už zaplály.

Z králova vojska jen mrtvoly po pláni,

zbytky – třas běsnící v útěku pohání.

Světlo dne bílé než v červáncích doplane,

pověz, kde krále as poselství zastane?

„Loví tam ve hvozdu, – vojska mrou na poli,

nemá tam syna, to v srdci jej nebolí.

Ošetřil starocha syn by mě na zemi –

živ-li či mrtev, vy, havrani, rcete mi!“

Na poli v krvi své ulehl zabitý,

nepřítel koní jej ušlapal kopyty!

Starci zrak zaskvěl se slzami ve třpytu,

divý skřek havraní hlaholil v blankytu.

Nad šerou nad skalou, nad lesem šumícím

stanuli havrani v letu svém kvapícím.

Kroužili ve výši, stišil se křídel svist,

vrhli se dolů pak, střela jak na kořist...

Za horou slunce se halilo do stínů,

za pluhem s pole šel šedivec v dědinu.

K rokli se přiblížil, utajil v ňadru dech:

ležel tam mrtvý kdos ve drahých střemenech.

Z lebky zob havraní oči mu vyklinul,

jak by tu na kořist Pán Bůh sám pokynul.

Na skále hlaholem zvučela lesina,

krále to hledala sirá tam družina.

Hledali, volali – král se jim nevracel,

na ostrém kamení rokliny krvácel.

Křížem se znamenal šedivec po čele,

s tajemnou hrůzou se k vísce bral ztemnělé.