HEBREJSKÁ MELODIE.

Nesčetná řada mých předků žila kdys v soumraku ghetta.

Své poklady střehli, světili svátky a soboty, vzdáleni světa,

zákonu Jehovy učili dítky své, aby jak tefilin

k čelu i k ruce jej připiali sobě,

na vzdory vrahům pak, v hrůze a mdlobě,

zvítězí poznovu Izrael, Eved Adonoi, služebník boží a syn.

Na syna s otce a na syny synů tradice slávy a naděje příští

přechází tak jako za vlnou vlna z pramene, který se v šeru genese prýští.

Velkého toho, pravěkého moře pozdní jsem dcerou, vlnkou, jež v písek zalétla stranou.

Lidem mým není už Izrael, a přece mám v duši tÓny jeho zpěvů,

pravěké moře kdes v hloubi mi nechalo ohlas svých žalmů, svých bouří a hněvů,

modliteb o pomstu, stonů a vzdechů, klenbou jež rozpadlých synagog vanou.

Když pak můj nepřítel nade mnou jásá, křivdu když trpím a bol,

úzkostí vody mi stoupají k duši, slunce mi hasne a temno je kol,

modlitba vášnivá na rty i srdce mi vchází,

jakou se k pomsty silnému Bohu modlíval Izrael pod tíhou běd.

Tu však zřím mírnou a trpící tvář a duše mé tkne se smutný a laskavý hled.

„RabbÓni!“ dím, a skláním hlavu svoji. „Nad hněvem tvým nechť slunce nezachází,“

tichý dí hlas. V mém srdci je věčných Sabbathů mír. Úzkostí vody opadly.

Duše má, ztracená vlnka, v Jeho teď světle minula moře i hvězdy věčna zrcadlí.