HEDVA.

Nebyla lvice ani tygřice

(jak toulaly se verši oné doby):

ze všední chladné mlhy života

šat utkaný a závoj na očích

a v šedém zraku podzimní třpyt měla

pod pyšným štítem bělostného čela.

Sníh padal, déšť a duly vichřice,

zem’ stále čerstvé otvírala hroby,

leč ona byla ticha. Pohřbívala

s úsměvem teskným za dnů nejhorších.

Ve městě cizím u jednoho stolu

chléb skoupý chudoby jsme jedli spolu.

A dnes je mrtva. Prostá třeslice,

macešky, netřesk nad hlavou jí rostou.

Mák divoký tam v slunci plápolá,

sen horečný, jenž ustyd’. Zavolá

pták ve větvích, a v mrtvou vůni ticha

jen moje srdce buší. Ještě dýchá.