Hedva a Jiřina.

Oči šedé, jako popel,

zlatý vlas, smích veselý –

to je Hedva v každé chvíli,

ručka, jako mramor bílý,

její chůze graciesní,

jak let modré libelly.

Jiřina je bledá, vážná,

v tmavých očích svůdný šer;

když ji zřím, mně tane vždycky

na mysl věk homérický,

tmavovlasá Artemida;

její řeč ma vábné „r“.

Čas jim plyne beze rmutu –

jedna chvíle veselá!

Blažeností přímo zpíjí

tón je stkvostných melodií

odpoledne při klavíru

z Lohengrina, Otella.

Než nad všechno jde jim kouzlo

bálového večera:

na Žofíně v divém tanci

změní kvapík za romanci,

Straussův valčík nedaly by

za celého Wagnera.

Mají rády svět ten celý,

jdou jím jako sladkým snem,

vše je kolem rozesměje:

šat, řeč, gesta, obličeje –

Hedvu smíchem luzným, bouřným,

Jiřinu jen úsměvem.

Bahna žití, kde svět rmutný

valí, potácí se, rve,

neznají – na kalné tůni

dva ty květy s jemnou vůní

zří jen modrý odlesk nebe –

bílých vodních růží dvé...

Co tu bude jednou slzí,

bolů, stesků, hořkých ztrát,

nežli s resignací děsnou

dvě ty růže v tůň tu klesnou –

doba květu přec jen mine,

lístky musí opadat...

Však to bude jen ta chvíle,

kdy to začne prosou hřmít,

loučení se s illusemi,

odříkání, smutek němý –

než ty růže v tůni klesnou –

pak zas mohou sťastny být.

Jsou tu vážné dobré paní

s vzornou péčí mateřskou,

starosti jim čelo stíní,

hudba nervosní je činí,

pro tloušťku už netančí víc –

a přec při tom šťastny jsou...