Hej, Slované!

Co útrap přešlo přes slovanské hlavy,

co moří běd a muk a dravých zlob!

Ba, z krve slávské stal se granát žhavý,

jenž skvostem skryl se zemí do útrob;

co blesků na nás padlo s časů mraků,

co skvostných perel ze zarudlých zraků,

a co jich v taji posavad se lije?

Kdo hrůz těch spočítá, by vzešlo zjevem?

a přece zvučným hlaholíme zpěvem:

Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije!

Přec slávské síly nezhubila Zrada,

přec Poroba jí nesklonila v rov,

ač cizích nájezdníků plachá stáda

nám nad hlavami zžehli rodný krov;

ač na kopytech koní svých a vozů

prsť polnou roznesli a za lomozu

svých zbraní řádili, jak bouř když vyje;

my žijem přec, a dým jsou nebezpečí,

svých pokud ctíme svatých práv a řeči,

pokud naše věrné srdce pro náš národ bije!

Ať na Kosovu Jarosť umírala,

ať kryla Síla Bílé Hory vrch,

ať Tatar zloba v Polsky hruď se drala,

ať Plavec divoký až k Tatrám vtrh‘;

ať zrudnul Balt a zčervenalo Labe,

přec Slovan bdí a k činu budí chabé;

kde vzlétá duch, tam plazí se jen vzteky,

on vítězí v jich klání neurvalém,

nechť lesť a zášť jej stálým třísní kalem!...

Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky!

Kdo spoután láskou, myšlénkou a řečí

a svatým právem, s ďábly vejde v spor!

Už láska pojí nás a chrabrosť léčí,

ať mořím blíže jsme, ať skráním hor;

my prací poctivou a prací svornou

svou žulu bránit chcem i půdu ornou,

své háje, nivy, jezera a řeky;

ať zuří živlové i vrahů tíseň,

svou Slovan věčně zpívať bude píseň:

Hrom a peklo! Marné vaše proti nám jsou vzteky.