HEJKALOVA ŽENA.

Šla děvečka, šla lesem

před svatým Vítem ten den.

Šla děvečka z pouti,

co ji rmoutí?

S hochem se tam rozhněvala,

přišel, slovo, košem dala.

A přec se mu zahleděla do očí –

Teď bludný kořen překročí

a „hý! hej! hoj! halihá!“

známý hlas se jí to zdá.

‚Tady, miláčku,‘ ozve se,

a chechtot zazní po lese.

Utíká, utíká ze všech sil,

ví už, že to Hejkal byl.

Obrací kapsičku na ruby,

aby se zbavila obludy.

Na cestu se nekouká

a zas to za ní zahouká.

Hledá chleba, nemá, nemá,

a se strany Hejkal stená.

Běží, pot se jí s čela řine,

běží s hráze po bařině,

sedělať srnka na hrázi –

a sluníčko už zachází.

„Hý! hej! halihou! Hejhá!“

zlobně za ní Hejkal kejhá.

Zástěrku obracet se jala,

tkanička praskla a bouřka ji vzala.

Už k ní Hejkal doletí,

už ji svírá v objetí.

Už nehouká, blahem súpí,

mechy, kapradiny, chlupy –

Kdo to v lese kvílí? Sova?

Ne! to žena Hejkalova.