HELENA (I.)

Když druidský kněz ve svatý háj vstoupil,

na omšený dub zavěsil svou harfu,

kles’ na kolena před božstvím a v prachu

svou zakryl tvář a ve hlubokém tichu

jen mlčením ve svaté bázni slavil,

co nelze pojmout smrtelníků slovem.

A jestli v dumné pralesů těch šero

sjel větrů dech, on cítil příchod boha,

však mlčel stále; – v moře rozbouřené

své modlitby, svých plesů, svojí úcty

svou duši vrh’ jak plavec kotvu ke dnu.

Tak, Heleno, když poprv jsem tě spatřil,

má píseň, motýl věčně těkající

kol květů krásy, prchla vyplašena;

já mlčky jen se díval na tvé čelo

a v tvoje oči, a když úsměv snivý

mi zvěstoval, že andělská tvá duše

na tvoje rety vstříc jde srdci mému,

já mlčel zase... Nebo, rci, kdo může

svou duší pojmout nekonečnost? Písní

kdo může urvat svatý oheň krásy?

Kdo nádheru hor ověnčených sněhy

a pouští valný, neobsáhlý prostor

a dráhy hvězd a dálku oceanu

můž’ vylíčiti zpěvem? Srdce ženy,

jež nad moře, nad oblohu a světy

jest hlubší, větší, plné hvězdných stínů,

kdo ocení? Já v němém pokoření

jsem sledoval, co nelze říci slovem,

tvou postavu, tvé úbělové čelo,

tvé oči, z nichž se tvoje duše dívá,

kýms modrým snem, tvé dlouhé, tmavé vlasy

i smutný tvůj a mlčelivý úsměv.

Leč doma často v bezesných svých nocích,

když temná nebesa mé duše stíny

hvězd protkávala mihotavým stříbrem,

tu často v ucho věrné družky svojí,

tu samotě jsem žaloval své dumy

a ptával jsem se neslyšený tebou:

„V můj osamělý život čím tys, ženo?

Kdo hodil tebe v cestu mého žití

jak skvostný květ? Zda andělům snad z rukou

tvá duše padla, bílá kamelie?

Mám zvednout ji a ozdobit jí skráně

své poesie? Či jen pouze vůní

mám oblažit svou unavenou duši

a nedotknutou v bezúhonné kráse

ji nechat těm, jichž spanilou je sestrou?“

Ó Heleno! ta snivá, jemná vůně,

jež z prvních fijalek se řine tiše,

mne nejala jak vůně tvojí duše,

sen panenství, jímž kmitá úsměv lásky.

Já nikdy tvoje nepolibil čelo,

ni ruku netisk’ tobě, jen v tvém oku

jsem hledal dlouho zašlou svoji mladost;

a vše když spalo, tu má poesie,

jak víla hor, když měsíc do skal svítí,

svůj svrhla šat a v tůň mořského oka,

v tvou étherickou vnořila se duši.

Ó jaké divy, jaké skvostné perly

tam viděla! – však neutrhla jedné,

ve svaté bázni naklonila hlavu

jak druidský kněz v háji před svým božstvím.

Teď vzdálen tebe často na tě myslím,

a zavzdechnouti v taji jen tvé jmeno,

tu slyším sosen šum a píseň drozdů,

tu cítím vůni jalovce a chvoje,

tu zřím, jak měsíc dlouhé pruhy táhne

a jak se třpytí po mlčícím sněhu...