HELENA (II.)

Sen nesmrtelné krásy často dotknul

se duše mojí, ať v pralesů šeru

jsem poslouchal, jak mísí v žalmy sosen

se zádumčivá píseň ptáka v keři,

ať na pobřeží moře s větry v závod

nad hřebeny vln divě rozpěněných

jsem vesel těkal s mořskou vlašťovicí,

ať z rumů starých, zapomněných hradů

jsem plašil stáda havranů a kání,

ať v zadumání často o půlnoci

v mé prosté jizbě narudlý svit krbu

se díval se mnou v zpěvy Ossiana:

vždy v jako lehké, průsvitavé mlze

sen krásný mih’ se před znaveným zrakem,

já chtěl jej ale celý obejmouti,

jej nesmrtelný smrtelnou svou páží,

jak, poupě nebes, by pad’ na mé srdce.

Já zbloudil za ním v prales poesie,

a léta jdou, co toužím, hledám, volám,

a náhle nyní, nevím, zda mám věřit,

má Heleno! on kyne mi z tvé tváře

jak ztracený ráj, jak vzpomínka vonná.

Když na tě zřím, jak unavený vedrem

bych usednul si v chládek pod kaskadou,

jež v milionech brillantových slzí

do mechu prší a na svěží zeleň.

Ó sne můj čaruplný! v ňader dmutí,

v tvém pohledu, v tvém úsměvu, v tvé chůzi

se lije na mne harmonie světa,

tvé každé hnutí tak mou duši jímá,

jak zřel bych růže květů sněhobílých

se v zlatém vzduchu houpat na jabloni,

jak v horách v jeky vodopádu hlasné

ze vzdálené vsi po západu slunce

zvon svatvečera spěl by k mému uchu.

Tvá bytost étherická, plná bájí

a luzných snů a lahody a těchy,

se zjevovala jistě Platonovi

ve průvodu myšlének jeho věčných.

Tys jako modrá květina se chvěla

nad ložem Novalise, mořem věčna

když před lety jsi letla zářnou hvězdou,

tu za oasu v této dlouhé pouti

jsi vyvolila duši Rafaela.

Ó nedivím se více, tolik něhy

že z jeho duše proudilo se valem;

neb tam jest lehko nesmrtelným býti,

kde tvoje krása rosou jest i sluncem.

Ó Heleno! jak věčné lampy světlo,

jež před oltářem zlatým svitem hoří,

proniká stěny úbělové vázy,

až v růžového nachu dlouhé proudy

se noří oltář, strop i stěny chrámu:

tak duše tvojí nesmrtelná krása

proniká útlé tvary tvého těla,

vše na tobě oblévá divným kouzlem,

tvůj úsměv krášlí, hoří ve tvém oku,

že vliv a kouzlo, blahá tucha krásy

se kolem tebe na vše strany vlní,

že každý, kdo tě spatří, okouzlený

se přizná rád, že nejhroznější trudy,

smrt nejtěžší a zapomnění věčné

by nesl rád za stisknutí tvé ruky,

jež provázel by úsměv tvojích očí.

Juž ustávám v svém snění. Chci jen mlčky,

jak v zvyku mám, tvou pozorovat krásu,

jak bezstarostně kolem nás se vznáší;

chci těšit se, že smím tě obdivovat

a tušit, v tobě moje sny a touhy,

můj celý život, moje poesie,

že spějí v domov, vracejí se k zřídlu.