Helena.

V cypřiší šeru, jež kolíbal vítr a zlatilo slunce,

Stésichóros seděl na omšené skále a kolem,

jako hejno tažných ptáků, jež chystá se s křikem

v podzim k letu v slunné kraje za daleké vody,

sbíral se pomalu lid ve stále rostoucích davech.

Tázavý pokřik, jak udál se zázrak, jímž jasného zraku

pěvec zas nabyl, po léta slepý nesl, se rykem

vzhůru až k lehce plujícím mrakům, nesl se v dáli

k horám až modrým, kde bílá nymfa Echo ve sluji

žerty si tropíc, odpověď volala v zmatenou vřavu.

Stésichóros ale pozvedl vysoko lyru,

zasáh’ v stříbrné struny, jež zeleným soumrakem kmitly,

bílé jak paprsky luny, a kolem nastalo ticho;

básník ale počal takto píseň svou pěti

v snivě šeřivém háji při šeptání prastarých stromů:

V svatyni, která zpod palem zlatem a mramorem hoří,

vedl mne Apollův duch; tam zachvátil silný jak vichr,

svatým šílenstvím bledou svou kněžku a velel mi takto

jejími ústy při děsivém hřmění podzemních hromů:

„Uprostřed lasturných peřejí věčně šumného moře

ostrov Leuke leží, na straně, kde Istros své vody,

unaven dlouhou svou poutí truchlým barbarů krajem,

v temné hlubiny Pontu k sladkému poklidu valí.

Spásu svou hledej na pustém tom břehu! Tam vzejde ti světlo,

které z očí tvých vyplaší tmu a zhojí tvou duši.“

Poslušen pokynu plul jsem k pustým ostrova břehům.

Víra má pevná plašila hrůzu, jež, mátoha bledá,

tisící rameny po mně sáhala z vlhkého hrobu,

klátíc můj koráb, dujíc vichrem a hrozíc mi smrtí

uprostřed zpěněných peřejí v mlhách řvoucího Pontu.

Přistál jsem k břehu a bloudil dlouho, hmataje cestu;

konečně mísil se šelest mnohých a mohutných stromů

v hluboké dýchání moře a sladké slavíka lkání

chvělo se, stříbrné kouzlo, dvojím pošmurným šumem.

Tajemný hvozd mne jímal, hučící starou svou píseň

pradávným vodám... Teď slyšel jsem kroky, jež nesly se blíže,

noha má stanula náhlým jak kouzlem, srdce mé tlouklo

tušením divným. Vánek jak z kvetoucích zahrad mne ovál,

ruka vonná a chladná jak rozkvetlá růže se dotkla

chorých mých víček. Tisíc blesků projelo mozkem,

záplava světla drala se v oči! Slasti bez konce!

Zraky mé prohlédly! Podobně plujícím lotosů květům,

které své kalichy rozevírají růžové zoře,

obživly mrtvé mé zraky dotknutím zázračné ruky!

Světlem zpity hleděly kolem roníce slzy...

Tiše a velebně kráčela stříbrná luna po nebi,

jímala dřímavý les a v dáli se třesoucí moře

v divuplný svůj závoj, plynoucí z azuru nebes

dolů na nyjící zemi, a snivě blýskaly hvězdy

mlhami závoje tkaného z paprsků bělejších sněhu.

V šeru pod starými stromy, z nichž krápala perlami rosa,

stála lepá, vysoká žena, bílá jak mramor;

vlasy, plavé jak hořící oblak při západu slunce,

spějící ručejem s temene, líbaly bohatý peplos,

třpytný jak jiní na stromech a vonný jak kvetoucí růže.

Vínek rosou se blyštících viol věnčil jí čelo,

temnými řasami hořely vlahé zraky jí zlatem.

Vedle ní rek stál, silný a krásný a podobný bohům.

Nesmrtnou slávou a jasem nehynoucího mládí

svítila tvář mu, a lepá žena zářila na něj

úsměvem hvězdným, pak hledíc na mě mluvila hlasem

sladkým jak struny na lyře Orfea, božského pěvce:

„Vidíš mne, Helenu, před sebou, tu, o které jsi zpíval

zpěvy, jež kydaly hanu a hanbu na sněžný můj peplos,

čelo mé bílé a velebnou tvář mou, podobnou luně!

Hustší byla slepoty zraků tvých slepota duše!

Nuže, nechť zrak tvůj prohlídne dotknutím božské mé ruky,

zdráva buď duše tvá bleskem nehynoucí mé krásy!

Vidíš mne před sebou, pěvče, jak viděl mne plavý můj ženich,

vysoká brána když zlatého domu Tyndara krále

hřmějíc jej vpustila v síň, když den můj svatební svítal.

Vidíš mne před sebou státi bílou a zlatou a lepou,

s labutí šíjí a s zářícím okem, jak byla jsem tehdy

v svatební noci, když dvanáct děvic krásných a hrdých

zvučícím hlasem před dveřmi síně hymny mi pěly,

souměrně hlavami kývajíce, s nichž splývaly vlasy

černé a lesklé jak hvězdné roucho kmitavé noci,

vlasy dlouhé a měkké a propletlé jacinthů květy.

Vidíš mne před sebou, pěvče, jak viděl mne frygický Paris,

kterého Afrodita přivedla v neblahou chvíli

v strmící Meneláa město, slavného krále.

Zahořel Paris láskou, jež v ssutiny pohřbila Troju,

neboť smyslů mne zbavila bohyně, nutíc mě v útěk

břehům ku dalekým otcovských luhů, v cizinu pustou!

Marně Kassandra vnořila, vidouc mě s cimbuří hradu,

zoufalé ruce své hluboko v modravé proudy svých vlasů

divoce zježených, podobných ve větru letící hřívě

raněné lvice; a šíleně řvoucí strhla si s čela

zlatý svůj věnec a vrhla jej v prach, neb viděla zřejmě,

zkáza bohů jak kráčela se mnou v Priamův palác.

Troja však vznešenou krásou mou zpita vítala hlučně

Tyndara dceru, a nedbala bouře, jež kráčela za mnou

temná jak noc a s krvavým osudem v hlubokém klíně.

Nechtěla Troja i tehdá mi klnout, když přistály lodě

k břehům, nesoucí achajských reků bohatý výkvět;

tehdá i vstávali starci v dlouho plynoucích rouších

s kamenných sedadel svých u skaiské brány, by k pasu

klonili hlavy před Helenou lakedaimonskou, když požár

vznícený osudnou krásou její juž vysoko k nebi

k plujícím oblakům šlehal, a nesmírný bolesti výkřik

trojanských žen nad padlými syny po široké pláni

zazníval! Já ale zírala truchlá, s tesknotou v srdci

s věže na frygické luhy, kde v hustých kotoučích prachu

krvavá vražda denně kácela bohatou sklizeň

k dunící zemi; a uprostřed hrůzy a zuřící smrti

hledalo oko mé upřeně vysokou postavu muže,

který duši mou plnil, a jehož jméno mi znělo

ozvěnou sladkého zpěvu v pustém a divokém lese!

Uprostřed hrůzy a zkázy a lomozu třeštících zbraní

vznešen a velký jak bůh a čarný jak hvězda byl Achill,

schvátil celou mou bytost! Já zmírala láskou a touhou!

Achill bloudíval podoben lvu kol vysokých hradeb,

pokrytý prachem a krví po obrovském boji a zíral

vzhůru na cimbuří věže, kde bledá a lepá já stála,

bílá, se zlatými vlasy a zlatým zrakem, jenž hořel

unyle, hvězdně pod závojem dlouhým, podobným mlze.

Největší z Achajských šíj’ svou sklonil před hrdou mou krásou,

bohyní byla jsem jeho snivým a pošmurným zrakům! –

Přišel pak osudný den, kde zasáhla Parise střela

bohorovného muže! Oko mé vidělo klesnout

Achilla v prach! Já slyšela Nereid vzlyk a nářek

stříbronohé Thetidy, lkající na břehu moře,

slyšela žaloby Mus u mohyly božského reka,

dlouhý Achajských pláč a jásot frygických mužů.

Málo jsem dbala pak Trojy, planoucí požárem rudým!

Hořící Ilion neměl dost žáru, by usušil slzy

tekoucí z očí mých! Skryla jsem tvář do zlatého moře

dlouhých svých vlasů a ležela v prachu a ždala, že Troja

bídnou mne pohřbí do trosek svých chrámů, z nichž prchali bozi.

Dotknutí Meneláovy ruky mne zbudilo k žití.

Temný, divý jak lev stál přede mnou, z očí mu blesky

sršely, blesky šlehaly z meče, jímž mával nad hlavou.

Velký a hrozný byl v rudém dešti jisker, jenž padal

s hořících střech... Já ale hleděla klidně na zbraně

hrozící hrudi... Vonná má ruka dělila ve dvé

divoké proudy mých přes líc na kolena plynoucích vlasů.

Zlatou jich záplavou vyplula vzedmutá ňadra má bílá

jako labuť, která se purpurným západem míhá,

zářící jako luna, jež vychází z étheru hloubi.

Padaje k zemi zařinčel meč, a přemožen ved’ mě

pokorně choť můj hořícím Iliem k achajským lodím.

Nová tam číhala nebezpéč v stínu děsivé noci!

Hellenů davy vítězstvím zpity a lačny po vraždě

stály na břehu a tisíce rukou trčelo vzhůru,

každá z těch rukou třímala kámen a měla na mne,

tisíce očí hořelo záštím a hrozilo smrtí.

Avšak dlaně ty klesly, dlaně, jež volaly pomstu,

krvavou pomstu na hlavu Heleny za padlé reky,

kameny padaly tiše do písku, kde šumící moře

šplounajíc hru s nimi má, a výkřik obdivu zazněl

rudě planoucí nocí, když vztýčíc hrdě svou hlavu

klidně jsem stála, noříc bílé své nohy do jasu

modravých vln, jež pokorně zmíraly vzdechem a pěnu

třpytnou na dlouhý můj zlatem protkaný házely peplos.

Zázrakem krásy mé měnily achajské kletby se v hymny!

Žárlivou rukou Meneláos mi přehodil závoj,

kterým, jak oblakem luna, zářila velebně krása

tváří a okrouhlost údů, jichž pohyb se podobal hudbě.

Takovou vřavou hřměla ta chvála, že utonul pláč v ní

zajatých žen a smrtelný chrapot hynoucí Trojy!

Povždy tak vítězem byla má krása a vítězem bude!

V dobách všech příštích budou se srdce zachvívat jménem

Heleny, Lediny dcery, a každá ruka, jež zvedne

proti mně kámen, bezmocně klesne, když fantóm mé krásy

mlhami mihne dávno minulých časů! A čistě

bude se obraz můj velký vznášet nad prouděním věků,

neboť jest ryzá krása tak vznešena původem božským,

povždy že zůstane čistá jak éther a nebeský azur,

kterého dosáhnout nemůže prach ni třísniti bláto.

Věz to, a odejdi, pěvče, zhojen a s jasnými zraky.

Mezi smrtelné jdi a hlásej, co’s slyšel a zjev jim

pravdu, že žiju zde blažena po boku reka, jejž duše

moje zvolila trávíc se plamennou touhou! O řekni

těm, již žijou na zelené, kvetoucí zemi, že Achill,

největší bohatýr věků, chotěm nejkrasší ženy.

Řekni jim tam, že v ideálů čarovném kraji

jasněj’ nad slunce vychází to, co zapadlo v prachu

mateřské země! Řekni jim tam, že v krajině báje

napraví vše se, co na zemi tupý pokazil osud.“

Těmito slovy končíc, upřela zlaté své zraky

nyjíc na Achilla tvář, jež vzplanula jako když měsíc

vynoří disk svůj z šera hustých podzimních mraků.

Oba posvátné stíny, nad všechny smrtelné šťastni,

kračeli nyní v hlubinu modře kmitavých lesů,

v kterých slavíci lkali a dlouho ještě jsem viděl

oba, jak šerem se brali, Achill, mohutný rek, a

Helena se zlatým zrakem, v němž závratně éther se hloubil,

zrakem, v jehožto temnu se hvězdami rojily touhy...

S povzdechem vrátil jsem kroky k břehu, kde úsvitem moře

bíle pod opálným nebem se dmulo, z hluboka řvoucí.

Koráb mne donesl k otcovským luhům a nikdy má ústa,

Heleno, nemohou přestati slávu tvou pěti a chválu,

bílá ty labuti, plující nesmírným obzorem věků,

zlatozraká ty hvězdo, svítící kouzelně lidstvu,

úchvatný zvuku, při kterém se v nadšení zachvěje srdce!

Chud jsem a nemohu jiných ti přinésti darů než zpěvy,

které harmónické Musy mi vyluzují z dna duše.

Vezmi, ó, za vděk! Vždyť zpěvy jsou největším, nejkrasším darem

věčně žijícím bohům, jež smrtelník poskytnout může!

Dopěl tak Stésichóros a srdce všech vzplanulo touhou

snivou a tichou, a zraky všech zíraly do hloubi nebes,

ždajíce uvidět trojské Heleny bělostný fantóm

větvemi dumavých cypřiš, jež kolíbal s šelestem vítr,

které rudě zlatilo k horám se klonící slunce.