Helence.

Obloha mlhou zahalena,

prach víří v šedých ulicích...

kdes kolovrátek vlašský hraje

a z pavlače zní dětský smích.

Je květnové dnes odpoledne.

Tam u nás jeden květ a jas,

tam máj má líce zruměněné

a bujný, vonný, zlatý vlas.

K nám denně v snivé tiché chvíli

mou mysl touhy zavějí,

kde moje milá tmavovláska

lip stinnou kráčí alejí.

Snad toužně hledí v českou stranu

přes zelenavých vrchů řad,

kde v širé dáli Praha skryta

i ten, jenž má ji k smrti rád.

Snad toužně hledí k českým krajům,

snad zrak ji vlhne slzami,

a já zde hledím v zanícení –

na střechy kryté taškami.

Můj Bože, nedej, nad knihami,

z nichž vědy čerpám zlatý pel,

bych zaslepen snad učeností

svou milou líbat zapomněl!