HELGE KRÁL.

Noc temnou peruť uklání,

pláň sněhu v stín svůj hrouží –

kol pláně černí havrani

s děsivým skřekem krouží.

Na tisíc reků leží tu –

jak padli s meči a v zbroji –

zde leží, luny při svitu,

jež v mracích nad hvozdy stojí.

Je nachový jich krví sníh,

krev v rubín mění se ledu –

hle, tam teď černý stín se zdvih –

král Helge z mrtvých vstal středu.

O meč se opírá zlomený

a v hrudi rána mu zeje –

zrak jeho velký, zkalený –

hlas jeho nocí teď chvěje:

Co bylo nás – kdy jitra jas

červánků zahořel zlatem –

ha, k západu co zbylo nás? –

Smrt zle svým kosila hnátem!

Je zlomen meč, štít roztříštěn,

jak trosky vší slávy a moci –

zní z dálky moře divý sten

a vichr uhání nocí.

Hoj, černí havrani, sleťte sem,

vy druzi noci a stínů –

mně rvete ostrým zobákem

mé srdce z ňader klínu.

Mně z ňader vyrvete srdce mé

a leťte s ním k východu, v dáli,

hrad Hamar u jezer věže své

kde modrými oblaky halí.

Tam Jarl krásnou dceru má,

tam drahou Erlu mi střeží –

ta z jitra v zlatou harfu hrá

a zpívá na šedé věži.

Má dlouhý a tak zlatý vlas –

víc líbat jej, není mi přáno –

má v zraku plno něhy, krás,

víc nikdy z nich nevzplá mi ráno.

Tam spějte, srdce mé jí dát –

je dosud živé a vřelé –

a ona se blahem bude smát,

jak když jsem líbal ji v čele.

Nuž, leťte s živým srdcem mým –

tam k východu nocí již temnou –

já padl – v smrti stíny zřím –

však láska – ta nezmírá se mnou!