Heliopolis.

Bez hvězd černé nebe, země beze ruchu,

ani šepot znikad nedolehá k uchu.

Mlčky pustou plání času proud se řítí –

snad zde anděl smrti zdusil všecko žití.

Potom zvolna těžkým poušť se ozve stonem,

jak by noc si vzdychla posledním svým skonem.

Ne – to vstává lev, král pouště, temnou dálí

jako rachot bouře jeho řev se valí.

Bez naděje srdce, nitro beze žele,

ani slzy v oku, ani chmury v čele.

Ani kmitu vášně hruď již nepocítí,

snad zde anděl lásky sdusil všecko žití!

Potom zvolna ret se těžkým ozve stonem,

jak by hruď si vzdychla posledním juž skonem.

Ne – to vstává smutek v duši, její dálí

jako trouby soudu jeho hlas se valí.