HENDECASYLABI.

Tak usouzeno jest a nejsladšími rty,

jež jistě k líbání jen zde jsou stvořeny,

že v pose tajemné vždy věštce, proroka

mám kráčet světem tím ve vážném strnutí,

já, který přírodu a přirozenost jen

a pravdu především v své písni miloval.

Tož zmlk’ bych raději. Též nechci s velkými

se srovnávati v snech, ač se mnou stáli by

v při této. Básník jest vždy žití vykládač;

ten nejčestnější z všech mu název budiž přán.

A život moře jest a jistě mnohotvárné!

Tak básník západ zří, jak v barvy zažehá

svět celý, obloha jak hoří požárem,

jak moh’ by mezi tím v svém vznětu hymnickém

přehlédnout, kolem že jde dívka vesnická

snad z žní se vracejíc? A mladá dívka ta

má ňadra bohatá a lýtko čarovné!

To, kdyby moudrý byl, by básník zamlčel

neb nechal pro sebe, a vážných matron hněv

by nesnesl se naň, na mravní ceně své

by tolik neztrácel a na své pověsti.

Nuž, takový jest svět a lepším nebude,

však v útěchu nám vždy to bude jediné,

že také básníci se sotva polepší.

Ty, dívko, dál se chlub s tím lýtkem čarovným

i s ňader plností! Zrak básníků zří vše

a správně ocení. – Žij, pravdo života!