HENRYKU IBSENOVI.

Z mlh fjordů, jejich závitků a tajů

Jsi pravdy slunce vyšel hledati.

Tak ve posvátné maga závrati

Jsi stanul nad hlubinou mrtvých rájů,

kde s Gyntem Brand se musí potkati.

Muž rozumu, muž bujné obraznosti! –

Tvé jakby obě duše, básníku!

Co mezi nimi? Lidský prach a kosti,

bez křídel duše, sklány do všednosti

s démonů skřeky v notě slavíků.

Ó, zadívat se ke dnu duše lidské!

Toť Medusy tvář, studna kvílení,

toť propast hysterie, šílení,

toť desillusí hnízdo apatické...

zřít – vidět, říci – pak se zkamení.

Tys promluvil. Tvé dílo mluví za Tě

z mlh fjordů nesouc pravdu s krásou v jih.

Spi! Větší nezdřim’ králů ve šarlatě!

Spi v zhrdy Své i síly majestátě!...

Lež, klam a sobectví, stud falešný, zlý pych,

jak feny spráskány se svíjí v blátě

u nohou Tvých!