Héra a Pan.

Práh síní olympských, jež řetězy

své moci Zeus v blankyt zavěsil

po boji s titány, zkad hvězdný brav

vodila luna jak laň kůzlata,

dnes Héra opustila velebná.

Kdy písní skřivanů zpěv hlásal Mús,

že vzduchem svítá jara veselí,

a loutnou vítěznou kdy Apollon,

jak oře zlaté k letu Hélios,

pobádal k tanci patu Charitek,

kdy v hloubi číší jako kovkopům

vzplál bohům oheň zlata, radosti,

tak opojné jak vůně šeříku,

choť Zévova od kvasu potají

jak noc prchala zoří plašená.

Ten šumot, smích co příval ledných krup

jí žalem deptal duše osení,

a bylo jí, jak lodi zvrácené,

kdy na palubě vlna vítězná

již proudu jásá pěnným chocholem,

že ze sedla jak jezdec smetený

vrak bědný klesá v propast závratnou.

Vrak byla duše její, propastí

ta Gorgonou se tmící myšlénka,

že jako hvězdě záhy vyhaslé

jí záře prchla lásky Zévovy,

té růže sladké, jejíž plameny

si věčně chtěla skráně ovíjet

a nachem lístků stezku sobě stlát,

jíž s Olympu by na zem stoupala.

Vše minulo; ta berla železná,

v niž věčné žití svoje vzpírala,

v bič skorpionů teď se změnila,

jenž do srdce se chtivě zatíná

a svistem plaší oře myšlének,

že do krve jí duši smýkají,

tam letíce, kde Zeus milený,

své lásky žárné veden hvězdicí,

se libě kloní k dcerám pozemským.

Od svahů Olympu až v pobřeží,

jež vlnou sterou líbal okeán,

jak noci plášť se lesů vlnil kruh,

jak peruť ohromná, jíž Gaia chce

ke slunci vzlétnout z prachu poddanství.

Ni jeden paprsk šípem stříbrným

do klenby nevnik’ listů smaragdu,

v hru pestrých barev jen se rozlomil,

jež kolem stromů, černých kořenů,

se jako zmije hbitě vinuly,

kdy zimou tuhé, slunce polibky

zas kroužky rozplítají k životu.

Tím šerem pralesů, jež v souhlasu

tak s duší její bylo stísněnou,

šla běloloktá Héra, bohů máť.

Jak štíhlým stvolem zářná lilije

v bělostném peplu, kterýž Athéna

jí rukou umnou darem utkala,

vzrůst těla chvěl se proudem linií,

jež od boků přes ňader záchvěvy

se splítaly jak žilek pletivo,

až hlavy božské v zlatém kalichu

si v náruč klesly divým jásotem,

pějíce kráse bouřný dithyramb.

Z řas peplu někdy křídy úbělem,

jak z mraků luna, stříbro ramenou

se zamihlo a zlato sandálů,

že v travin přítmí, keřů zášeří

se mušky lesklé zdály probouzet.

A stromy, ptáci, v listech ukrytí,

zjev nebešťanky lepé vidouce,

všech písní píseň počli hlaholit,

a studánky tím ze sna vzbuzeny

vln oka bystré sslaly na zvědy,

by obraz krásy chytly vznešené

a tou se chvěly potom vidinou,

kdy v podjeseni listí žlutavé

jim hledů stemní čisté zrcadlo.

Přec šumot lesů, ptáků, ručejů

nad jednou vlnou nebyl vítězem,

jež Héru nesla co loď oblačná,

za plachtu majíc lásku zhrzenou,

za veslo hbité divou žárlivost.

Tak letem spíš než chůzí bohyně

úskalí stihla, nohou sveřepou,

jež do vln mořských zašlo daleko.

Kol šepot tichý černých pralesů,

před sebou moře mlžnou nezměrnost,

v snách Héra stápěla ret žíznivý,

jak Hélios, jenž právě v obzoru

svou číši prázdnou k moři nahýbal,

by pro den příští perlí bleskný žár

zas pro svůj věnec žárný nalovil.

Již jako nitky šedých pavučin

se vzduchem táhly stíny soumraku,

jen okamžik a sítě černavá

od nebe visíc, zemi, okeán

tmou obestře a mírem velebným.

Tou dobou mocný Pan, bůh lesů, hor,

se vracel z lovu ve svou jeskyni.

Již dosyta se zvěře nahonil

a horských bystřin, stezek klikatých,

jež po skalách se vinou bludištěm,

již každou skrýši, každé hnízdo shléd’

a s nedostižných, ledných vrcholů

požehnal lidstvo holí pastýřskou –

teď na mech vonný sluje hostinné

se těšil horoucně a na písně,

jež uzrály mu hrozny v útrobách,

a syringou co víno zčištěné

se nyní v lesní mechy vyřinou,

že vůní váben, echem mileným

Nympf přihopkuje křepký chorovod

a pochvalou vstříc bouřnou zajásá.

Tou myšlénkou se srdce pohnulo,

jak strunou šíp či třtina zefýrem,

již tance slyší rythmus prchavý,

s nímž ňader chví se sloka souhlasná,

již cítí dech, již Nympfu zdráhavou

v objetí drží, žhavý polibek

již růží zkvétá v šíji bělostné –

tu podál tichý vzdychot zaslechne,

šat zavlaje, to jedna z Oreád

či Nympf zde teskní sama v ústraní –

a divým skokem, prv než domyslil,

Pan drží Héru ve své náruči

a líbá ji. Své síly záchvatem

nadarmo pouta žádá rozlomit

velebná Héra, okov železný

jí ruce svírá, zatím do tváře

polibků bijou zlatí motýli.

Tu luny svit se nad ní smiloval –

Pan v boji ustal, tváří zděšený,

v níž choť Zévovu poznal všemocnou.

Ta němá stála v ledném strnutí

co skály sloup, jen z oka hlubiny,

jak nebe kdy se blesky otvírá,

strž hněvu zela, nad níž obočí

se chvělo křečí, jakby perutí

již orel pomsty slétal na kořist:

„Zpět, bohů obludo! Zda nevěděls,

že myšlénka jen, Héry žádati,

jest šílenstvím, jež sršní zuřivou,

ať člověku, ať bohům olympským,

se v paty věsí k jisté záhubě?

Zda nevěděls, že jako Kronovce

má ruka třímá blesky vševládné,

mou nohou hněvnou že se otřásá

zem v základech a Olymp veškerý?

Tvář znectěna tvou bradou kozelčí,

již bohů tebe rodíc myšlénka

ti přidala jak smíchu rolničku,

šíj pokálena retem netvorným,

jak azur nebes třísní oblaků, –

nuž ústa ta, jež chtivě líbala,

ať mojí vůlí nesou pokutu,

okovem sterým nechť se uzamknou,

jak věčné brány v bědném Tartaru,

ať jako rosa slunce úpalem

v nich slovo, píseň dříve zanikne,

než slétne ptáčetem – ať oněmí.“ –

Ve věnci hvězdic růží bělostnou

nad lesy plála luna úsměvná,

k ní peplos Héry měřil vlající

jak dým oběti bohům líbezné.

Pan osaměl. To byla vidina,

si v duchu myslil, pěna blýskavá,

jež vylétla mu z víru myšlének

zrak mlhou cloníc, snění závojem.

Však na duši jak stromu na větvích

sníh těžký visí, bázeň, předtucha,

a hrdlo ouží; kvapně syringu

do prstů svírá – hlasem milenky

ta dosud každý zaplašila stín,

narcisem zdobíc pohár věčnosti,

ta dosud povždy od stád arkádských

v poušť vlky zaháněla vyjící,

snad nyní též mu bázeň zažene,

jež obchází kol stáda myšlének.

Vznes’ ke rtům syringu, tvář nadul v měch –

Ó bohové! vzduch hluše, bez tonu,

dutinou jenom teskně zašuměl,

jak listím zvadlým vánek podzimní.

Rty otevřel, chtěl hlasem hromovým

do lesů volat, až by zděšením

se duše stromů chvěla člověka,

zvuk v hrdle uvíz’ jako v síti pták

a s temným vzdechem zapad’ v hlubinu.

Sen pravdou jest; tou schvácen myšlénkou

Pan v trávu pokles’, hlavu zaryl v mech,

na jehož vláknech, šedém sametu

slz brzo vzplály rosné perličky,

jak brouci zlatí práce v pospěchu.

A v mechu skryté buků kořeny,

jež korunám sny země šeptaly,

pláč slyšíce a srdce bouřný tluk,

jenž klepal v zem jak datel do stromu,

na poplach bily tepen úderem.

V ten oka mih se hnuly koruny

a rozhoupaných zvonů hukotem

se skály v údol bouřně volaly:

„Pan němý jest, ret jeho zvonivý,

jak ptačí hnízdo plísní pavučin,

v sen obetkán jest kouzlem němoty.“

Jak svíce svící v plam se rozžíhá

a vlna vlnou v let se probouzí,

od stromu k stromu zvěsť ta letěla,

jak zory jitřní peruť plamenná,

až zdálo se, že lýra obrovská

se přes dalekou zemi rozpíná,

za struny majíc hvězdné paprsky

a řeky stříbrné a pralesy,

jež jedním dechem ze sna šuměly:

„Pan němý jest, bůh, srdce přírody.“

Od chvíle té žal hadím kotoučem

si matce zemi uleh’ na prsa

a střehl ji jak Argus stooký.

Pták lítal sice, ale bez šumu,

jak nad močálem mlha podzimní,

a plachým křídlem bloudil nadarmo,

by písní zlatých mušky polapil.

Zář květů pestrých jiskrou v popelu

v mžik pohasla a vůně snivý dech

ve vzduchu zanik’ třpytnou vidinou

a listy zbylé plísní hrobovou

se počly tmět jak smrtí zornice.

I nad vlnami pramenů a řek

se jakás ruka chvěla tajemná,

jež na oře vln otěž vrhala

a ve vzniku jich hlasy tlumila.

Vzduch mdlobou chvěl se, s nebes oblaků

jak moře valné ticho padalo,

tiš olověná, mrtvá, velebná,

jež svědkem byla světa tvoření.

Noc třetí Pan se vytrh’ ze snění,

sen s víček střás’ jak deštné krůpěje,

hůl pastýřskou vzal pevně do ruky

a v šíj zavěsil hluchou syringu.

Dech síly svěží zas jej ovanul,

jak vězni v skráň kdy jara zbloudí dech

a v sluch zapadne písní ozvěna.

Pták naděje vzlét’ duši v okénko,

zvon důvěry mu v srdci začal bít,

že síla ta, co žila v útrobách,

dým není lichý, tříseň bubliny,

již listů chvěním možno zaplašit,

že výheň ta, z níž zlato písní kul,

ni mocným slovem Héry nezhyne,

že bez ní, nad ní věčným plamenem

plát bude v oku z věků do věků

a bohů samých žezlo přetrvá.

Ta důvěra jej letem nesla v před,

jak posla bohů pata perutná,

ta důvěra co kotva vržená

loď držela i vzdorem plnila,

že štíty vln se v stébla tříštily.

V té pouti bludné domek bělostný

mu z dáli kynul v háji palmovém,

jak plavci v moři svěží ostrůvek.

Snad z bohů jednoho to svatyně,

si myslil Pan a tamo zaměřil.

Byl večer letní; vzduchem bílý jas

se míhal stříbrem jako vlasů změť,

jež se hvězd, luny deštěm padala

na luhy, lesy, dílnu mistrovu,

v níž sochy bílé hvězdám plály vstříc.

Opodál v šeru, netknut paprskem,

snil Polyklet, zrak dlaní zastíral,

jak velká před ním sochy postava,

jež v sněhové se roušce tajila.

V síň vešel Pan, sen mistrův uslyšel:

„Dnes mety vytčené co zápasník

můj dospěl duch a úkol dovršen,

jejž vznesli na mne Argu občané,

bych sochou strážné jejich bohyně

chrám ozdobil, hle, dílo skončeno!

Kde věnec vítěze? – Jak divý oř

do krajů všechněch duch můj zaletěl,

by na kopytech jiskry půvabů,

jichž v luhu zemském možno postřehnout,

tu snesl tvář, jež rostla v útrobách,

jak z mlh beztvárných slunci koruna –“

však na konec štír přece pochyby,

ten pravdy otec, v síň se připlížil,

kde socha stojí, drsně zasvištěl:

„Tvým sokem Fidias, ten nesmrtný,

jenž v Olympii vedle Zéva v trůn

se posadil; zda propast vyměřils,

jež mezi Zévem – tvojí bohyní

se rozvírá, zda září peřestou

tě s jedem kalich květný neklame?

Kde východ z bludiště? O bohové!

z vás jeden ke mně milostivě spěj,

jenž Héry tvář zná, bohů mocnou máť,

zda jeden dech té krásy nebeské

má ruka stihla, či snad nemožno,

tvář její božskou v soše upoutat,

jak času vlnu hřmící nad světem?“

Tak ze sna mluvil mistr Polyklet

a dechem slov či vánku zadutím

pojednou rouška sjela se sochy –

Pan zírá Héru zlatém na trůně.

Noc vlasů spíná zlatý diadém,

nad čelem visí oblak veleby,

a pod ním oko čisté, veliké

se ohněm leskne jako hlubina,

v niž všechny hvězdy střásla obloha.

V bělostném peplu jako lilije

se tělo chvěje hudbou linií,

jež od boků přes ruce, ňadra, šíj

se splítají co žilek pletivo,

až tváře božské v zlatém kalichu

si s divým blahem v náruč klesají,

pějíce kráse plesný dithyramb,

že na svém letu bouřném vesmírem

zde pohřížila v sen se na chvíli.

A Panu zdá se, krásy paprsky

že duši v síť mu zlatou chytily,

že výš a výše v letu závratném

jej mračny hvězdic slunci nesou blíž,

jež dechem taví ledy němoty –

již ret se chvěje, jak by strojil řeč –

vzkřik’ mocně Pan – zvuk první zazněl z úst,

té sochy kráse patřil vítězné,

jež mocné Héry větší, mocnější

s úst jeho sňala pouto němoty. –

Když ze sna procit’ mistr Polyklet,

jak hvězdu v okně Pana velkého

zor oka postřeh’, slyšel volání:

„Tvou sochu, Polyklete, viděl bůh,

slyš! její hledem jásá uzdraven.“

Noc k jitru spěla. V dáli vlnila

se mořem písní syrinx Panova.