HERAKLES A HYDRA

Den zemřel v parách, noci stín již kles,

k lernejské kráčel hydře Herakles.

Chtěl zabít ji svým kyjem, vlastní rukou,

celému kraji byla těžkou mukou,

trýzní, zoufáním... Šel v dumě svojí

a nezřel ani, před slují že stojí,

jež stáčela se děsné ve spirále

ve zvětralé a rozhlodané skále.

Tma byla kolem. Ztichly v lesích sovy,

mech rychle tlumil kroky héroovy,

stál před slují a patřil v jícen tmavý.

Tam ležela. Zjev strašný! V loži z trávy

a mořských řas a ve žabince spleti.

A rek se zachvěl: Hydra měla děti,

na každém prsu viselo jí mládě,

půl netopýr to byl a půl jen hádě,

to sálo mléko žití! Hydra spala,

však něhou mateřství se usmívala,

všem skýtajíc své prsy nabobtnalé,

a hltavě sály všecky hydry malé,

jež pod její se dračí křídla kryly.

Však svůj kyj napřáhnout – rek neměl síly.