Heraklit.

„Ba vše jest v proudu, vše jest v stálém toku,

to pochopíš-li, pochopíš mou sloku,

jak jedna druhé v hbitých kroků reji

si ruku dají, pouť mou provázejí,

a jako ony z urny duše tekou,

tak všecky zjevy žití valnou řekou

se potkávají, splývají a mizí.

Na stavu Nekonečna v jedné přízi

z tmy v světlo jdou a skanou v jícen tmavý

a jejich pouť se nikdy nezastaví,

neb mroucí podá sotva zrozenému

nit života a s ní klíč k taji všemu.

Však tento rovněž tu nit nedopřede,

taj neotevře, ať si jak chce vede,

zas vlnou splyne v celém vlnobití,

tká život všech, když myslil, na svém žití

že pracoval v tom ustavičném vření,

v tom porodu a přechodu a mření.

Taj bytí všeho dole na dně leží,

jak děcka úsměv záhadný a svěží,

že sama sfinga Smrti jistě trne,

zříc, v jakou propast se to všecko hrne,

na života proud divoký a dravý,

jejž černou dlaní svojí nezastaví...“