Heraklovi.

Proč k tobě jen se vracím každým dnem,

ty jediný a velký mezi lidmi?

Jen proto, potřeba že Herakla

dnes cítím nejvíc v světě schátralém!

Ty vidět vše, co rve nás, tísní, hlodá,

na pracích dvanácti bys neustal,

vše očistil bys, utlouk’, vystřílel,

svým kyjem zavlád’ jak Zev hromem kdys

a spasil bys nás, již tu úpíme

v jhu stymfalid a hyder, lvů a – bláta.

Ó kdyby bohů bylo skutečně,

a kdosi zíral s výšin v naše děje,

vždy někoho by musil, jak’s byl ty,

k nám vyslat reka, aby spasil svět,

jenž celý velký Augiášův chlév

se roztéká kol, smrádne, bahní dál.

Tys spravedlivý byl a mohutný,

dost máme spravedlivých – slabochů!

a v tom je celá kletba století.

Tvou střelu mít na hydry hlavu jen,

jež vypíjí a střebe naši krev,

by v posled pohltila nás i děti,

a sluje fanatismus, tvůj mít kyj

na pokrytství a faleš, tvé mít koště

na veliký ten Augiášův chlév,

kde pavouků sta visí od stropu,

jež slují předsudek a podskok, zášť,

vztek proti bratrům, proti otcům nevděk,

kde výparů se jedovatých mrak

až k nebi vznáší – div lze dýchat v nich.

Jak možno k Hesperidek ovoci

tím chlévem přebrodit se?

Reku můj,

tvůj byl by čas, kdybysi povstal dnes

v kostumu moderním. Ó vtěl se zas,

svět bude tvým jak před věky, ó přijď!

Ne Tamerlan, ni Napoleon též,

ti byli, přešli, jako stínů hra,

leč Herkul, ryzí přijď a velký člověk,

ó přijď, svět čeká – Augiášův chlév.