HERCOVA SLÁVA

A přece svolili by hrál dnes naposledy,

to kupce Shyloka... Dům plný byl a vděčný.

Že soucit probouzel třaslavý stařec šedý,

jen pocit vděčnosti burácel nekonečný.

Tam dole tlačily se mladé generace,

a dole vířilo to mladým, bujným vzruchem –

však z trosek hercových zněl šeptavě a krátce

ten dojem obrovský, jenž otřásal kdys vzduchem.

Pak stařec nemocný a nad hrobem již zpola,

a jehož umění jen svědci velebili,

lhostejně odcházel... I šumělo to zdola

bujarým potleskem ve vzrušené chvíli.

Kdo znal však dávnou hru, hru jemných stínů plnou

a vášně kypící a divné, měkké něhy,

jež kdysi opředla dům celý kouzla vlnou,

a kde je zvěčněna, své neumírníc slechy?

Jen jméno zbylo tu a slepá zbyla chvála,

zděděná pieta, – však nic pro příští věky,

ve sbírce libella, jež bez hnutí teď stála

bez slunce, bez květů a bez hukotu řeky.

Jej uvolnili dnes, vyslechli trpělivě,

též sňali paměti s vyprahlé jeho hlavy.

Kdo v dlouhých večerech se rozpomenul snivě

na slavné jméno to, jež otřásalo davy?

Tak také vojáku na loži v lazaretu

kdy v smrti ramena se v křeči pozdvihají,

snímají přimidla a otvor stisknou retů

a sňavše obklady jej v rakev uvolňují.