HEREC

Dovnitř se nelze vrátit: nad vchodem šklebí se maska;

tisíc tam chlipných je očí, před rampou bičem se práská,

znesvěcujícím hmatem kdos po tajemství sáh’,

svědomí krčí se, zbito, a člověk se svíjí, nah;

já dryáčnictvím krve a navoněnými vzdechy

byl vyštván jako žhář z pod doutnající střechy.

Jdu prázdnými ulicemi: kal vzpomínek na nich lpí;

nad šplouchající řekou – a slyším: město spí;

za okny ozářenými přebdělé tuším hráče,

jdu podél domu slepců a zdá se mi: někdo tam pláče,

a stoupám ve zvlhlý park.

Ó, kde jsem tak dlouho dlel?

Zatím, co dýchal jsem v dusnu, strom za stromem rozpučel.

„My bělostně bílé květy, my po tmě se rozvily samy.

Proč jsi nás opustil? pověz! Proč nerozkvet jsi s námi?

Proč trpěls v těžkém vzduchu, kde jara neznají?“

Tak s výčitkou a steskem ty stromy dýchají,

jako bych po celý život nikdy nebyl živ z jara;

a náhle s vrcholku stromů zazní mi píseň stará,

ta neuvěřitelná, tajemná, beze slov,

z níž neznáme jednoho verše, k níž hledáme tisíc strof,

již každý z nás milionů chce chytit v nápěv nový,

již každý chce pro sebe šeptat a panenskými slovy.

Zde tedy je to všecko. Co jsem kdy, ozvěnou, hrál,

co musil jsem cítit, zlosyn, teď šašek a teď král,

co v potupně prázdném chechtu se šklebilo ze zrcadla,

co zarylo se mi v srdce, kdykoli opona spadla,

to všecko zde dýše a šeptá. Já toužím pod květy:

jen vsáhnout a vssát se do nich! a zřím jen – zakletý,

bych na prázdno do vzduchu sahal –, jak tajemství kvete a roste.

Nemáme pro ně slov. A je to přec tak prosté.