Herečka.

Když tedy našly v ní, čím nadchnut byl by svět,

hru divou, vášnivou a vervu v každém hnutí,

jak v jaře laštovka, když voní bez a květ,

kams náhle ulétla tuch velkých na peruti...

Kams v město lázeňské u slaných moře par,

kde křivé ulice nad mživým mořem planou,

kde lidmi řečí všech se plní trottoir

a úzké kavárny tou cháskou pomíchanou...

A její umění hned strhlo davy v ráz,

ta tichá noblessa, hry přirozenosť dravá,

jež srdce urvala a pravdou šlehla vás

a síla umění, ta posvěcená, pravá...

Hned jako princezně líbají šatů lem,

hned román v paměti své slabé zapřádají

panáci bezzubí, již v rhytmu ospalém

mok vzácný z kalíšků dlouhými stébly ssají.

Hned štědrý general s vlásenkou šedivou,

a kněz již obstárlý byl krásou její jatý,

že ramenářství své a bigotnosť svou zlou

na chvíli odložil – a v chvíli té byl svatý.

Tak roky míjely... A všecko prchlo v chvat,

tak všecko zapadlo, vše k pádu zrálo zase...

I ona zmizela jak hvězdy dlouhý pád

po skvělé dráze své a po odkvetlé kráse...

Sestárlá, dráždivá a bledá jako sníh,

když v krajkách, ve vůni svých kytic uléhala,

když vítr v zahradě skříp‘ stromů ve větvích,

vždy touha podivná ji po domovu jala.

A zase na jaře, když bezu květ se třás‘,

se navrátila k nám, kdy ptáci v cestách pěli,

ti všichni přilítli s tou svěží písní zas

a s křikem vesele se v sever navraceli...

Jen ona bez písně, zamlklá přišla k nám;

ba málo důstojně, a smutně živořila...

Co ještě zbývalo? Samota starých dám

a z kritik citáty, jež na paměť si vryla...

A parfum salonku, dech kytic, jenž kdys vál,

vzkřik, potlesk nadšení, vše věděla, že ztrácí...

A v posled přišel tisk, jenž delikátně psal

o skvostu vyrudlém, jejž cizina nám vrací...

Tu přece zaštkala... To, v němž kdys zaplála,

zrcadlo – umění – v třesk náhlý prasklo temně,

a střepů děsná tříšť jí v srdce padala –

– a tichá výčitka té rodné její země...