Herma.

Na kraji háje blíže řeky bděla;

sem chodila se Chloe koupat v stínu.

Kdys vystoupila nahá na mýtinu,

v tom dvojí paž se po ní otevřela.

A čeho bála se, a co přec chtěla,

juž stalo se na mechu hebkém klínu;

a slunce klesalo juž do rubínů,

šla kol, své štěstí Hermě pověděla.

Teď přešly věky, starý kámen puká;

je otlučen, své prvé tvary ztratil,

ba udělali z něho boží muka!

A přece západ kdykoli ho zlatil,

vždy, ohlas plesů starých, v něm to znělo,

jak pod polibky mladé dívčí tělo.