Heřman Přerhof.

Bezvolně ústa k úsměvu se ladí

a ruka ruku ku potlesku hledá.

Leč co ta tváře němá, sněhobledá

ústa i ruce k pomlčení svádí?...

Již stoupá na prkna – ne, nestoupá již,

leč s žití tribuny jej dolů nesou

a nohy, ruce, duše se jim třesou

a pláč jich dí: Již zvyklý smích se tajiž!

On dopřednesl svoji deklamaci,

pohádku svého žití neveselou

a přec tak vtipnou, rozmarnou a vřelou,

že jenom koncem na své ceně ztrácí

On, jenž tak často v životě nás bavil.

a slzí hořkých hojně povysušil,

teď poprvé nám tváře pozasmušil

tím smutným vtipem, jímž se neproslavil.

Že neproslavil? – Aj, kdo můž’ to říci?

Zástupy posluchačův za ním spějí,

v jich očích slzy pochvaly se skvějí

a humor kráčí s nimi bledolící.

Na rakvi věnce – v duších paměť živá

a v českého humoru archivech

tak mnohý vtipu sladkobolný vzdech,

tak mnohá jiskra ducha účinlivá! –

Již s Bohem tedy, bratře humoristo,

na poslední tu z Prahy zlaté pouť!

Dejž Bůh ti brzy ráje dostihnout,

kdež mezi svými ctné Ty najdeš místo.

Tě Rubeš, Tyl a jiní uvítají,

již’s kolikráte v žití oslavil;

oč nás jsi tu svou smrtí připravil,

za to Ti zlatou korunu tam dají!