Heřman z Bubna.

Heřman z Bubna byl udatný pán,

U svého krále na slovo vzatý,

Jakýkoli mu rozkaz dán,

Býval věrnému vladyce svatý.

Král ho byl vyslal poselstvím

V Mouřenínů daleké kraje,

Které hrozí plemenem zlým,

Kde vše divné se rodí a zraje.

Heřman všeliké hrůzy prost

Projíždí tam pouště a lesy,

Novou konaje myslivost,

Potvory dráždí, bije a děsí.

A hle, žena se za pardem

Od komonstva se zdaluje svého;

Kůň tu zarazí v běhu svém,

A hluk dopadá ucha i jeho.

Rychle tam bodá, odkud ten řev,

Ač se kůň mu příčí a brojí,

Dojel a vidí, an zápolí lev

Se dvěma tigry v nerovném boji.

„Jednomu na dva se pomoci má!“

Praví a hrotu svého se chopí,

A než ho dravstvo to znamená,

V tigra jednoho zarazí kopí.

Skočí s koně a vytasí meč,

Aby druhou potvoru ubil;

Ale než ji dohonil v seč,

Již ji lev svou dlapou byl zhubil.

I chvěl hřívou se zvedaje,

Obou tigrů a svou krví zbrocen,

Vděčně k obránci vzhlédaje,

Lehnul k nohoum jeho mu zkrocen.

Heřman se nad ním smiloval,

Obvázal mu opasem rány,

Skočil na kůň, a lev se bral

Stále za ním až do městské brány.

Kudy stoupal, mu po boku šel,

Každý se divil průvodci tomu,

A když vládyka poselství zděl,

Následoval jej do Čech domů.

Hrdina miloval věrného lva,

Lev zas uchranitele svého,

Požívali tu obadva

Všeho dobrého spolu i zlého.

A když Heřman byl dokonal,

Aby na nebi odměny došel:

Lev ten žalostí hrozně řval,

Nejedl, nepil, třetí den pošel.

Tam na hoření Jelení,

Kde rod z Bubna panoval možný,

Kostel k Boží slávě a cti

Stavěl a nadal náš vládyka zbožný.

U prostřed toho sladce spí,

Lva jeho kůže mu pod hlavu dána.

Odpočívej tam v pokoji

Tělo slavného Českého Pána!