Heřmaňská.

Nad Blánicí vršek „Zlatý“,

pod ním Heřmaň, šedá víska,

pustím já se v její chaty

přes luhy a třasoviska.

Zadudám tam píseň pěknou

kmetům, mužům, mladé chase,

jak se doby divně vléknou,

jak vše jiné v našem čase.

Jak létaly krajem zpěvy,

skřivánků jak hejna sivá,

a jak nyní rolník neví,

proč jsou němy les i niva.

Zadudám jim staré zvěsti

o žoldáku Huertovi,

až rozbijou v ohni pěstí

stůl uprostřed javorový.

Zadudám jim zvěsti nové

o proradném sršňů roji,

vlast již kouší hůř než psové

a s práv vrahy jedno stojí.

Zadudám jim zas a znova,

jak sám Bůh už hněviv mlčí,

že Čech smyčky neusnová

na zběsilou chásku vlčí.

Zadudám jim při večeru

o cizácké černé sběři,

že se v jejich žilách věru

váhavá krev náhle zpeří.

Zadudám jim o půl noci,

než se obzor zžehne zlatem,

až synové jako otci

v reky vzrostou v hněvu svatém.

Až vzpomenou v náhlé chvíli,

že jsou děti oněch reků,

prsoma již tarasili

rozvlněnou zloby řeku.

Zazpívám jim do kuráže,

až se v očích jiskry znítí

a svalnaté jejich paže

okované cepy chytí.

Až ukují hroty z pluhů

z kos až zrobí ostré dýky

na vztek pestrých dobrodruhů,

na loupežné rozbojníky.

Až lid jarý zas a svorný,

s bleskem v oku, s ohněm v líci,

zpěv zapěje světoborný:

„Kdo jste boží bojovníci.“

Pak, mé dudy – to-li zmohu –

zalesknou se v zlaté záři,

a já nazpět dám je Bohu

v Strakonicích při oltáři.