Hermes.

Hermes, olympických bohů

tajůplný,

okřídlenou klade nohu

lehce na nivy i vlny;

vůdce duší neunavný,

jak svět dávný,

jako člověk mladý jest.

Nepenthu květ spjatý k skráním,

berlu v ruce,

jde, hrnou se stíny za ním;

jedni v klidu, jedni v muce

po života těžké práci

v resignaci

mdlí zlé břímě dále nést.

Tiše, tiše k vlnám Lety

zvolna táhnou,

unavené svadlé rety

zapomnění píti práhnou,

zapadnout v sen věčný, sladký;

on však zpátky

v spleť se vrací lidských cest.

Klepe na paláce, chaty,

v města hlučná

zabloudí, kde pohár zlatý

strun provází píseň zvučná,

host je pouští, v nouzi, psotě,

o životě

kde zní plachá, matná zvěst.

Dotýká se kraje lodí

v moři šírém

a z nich rovněž duše vodí,

by se věčným zpily mírem;

bleskem zde a jinde střelou,

ztápí v stmělou

noc je, v odplatu či trest.

Sám vždy klidný, bez účasti

stejně dělný,

tichý umí světem třásti,

sám jako smrť nesmrtelný,

lhostejný, kde mysl líná

i kde zpíná

v hněvu zaťatá se pěsť.

Náhle z kraje němých stínů

zvedne nohu,

z Heby usmívá se klínu

na Olympu, v středu bohů,

čelem, jež se stíny stmívá,

náhle splývá

tříšť mu nesmrtelných hvězd.