HERMINA HUBERHAUEROVÁ ([I])

V Inšpruku na Leopoldstrasse

dům zelenavý vypíná se,

stojí tam zrovna na rohu.

O věcech, jež se sběhly kdys tam,

obšírně vyprávět se chystám,

vždyť sám jsem v tom hrál úlohu.

Už mnoho roků teď je tomu.

Do zeleného toho domu

se právník jeden stěhoval.

Ten Ludvík Schick se jmenoval.

Byl židem jun tak jmenovaný,

ač jinak neměl závadu,

byl regulárně obřezaný

dle mojžíšského obřadu.

Pětatřicet tam zlatých platil

na celou stravu měsíčně.

Když nestudoval zrovna, krátil

si dlouhou chvíli rozličně.

A často večer po klekání,

když jedl svoji večeři,

tu z nenadání bez klepání

vstoup’ jakýs mladík do dveří.

Podivný půvab dýchal z něj.

Měl intelligentní obličej

a nosil cvikr na nose.

Schickovi často zdálo se,

že dříme v něm kus genia.

Ten mladík byl jsem totiž já.

Krajané, kteří v cizině

žít musí, mají jedině

tu radost: U večerní době

se slezou někde dohromady

a pohovoří o tom sobě,

co ve světě se děje všady.

Pije se víno červené

a na Čechy se vzpomene.

My s Schickem tak jsme sedávali

za večera a vzpomínali

na svoje Čechy vzdálené

a pili víno červené.

Večeře Schicka Ludvíka,

jenž vůbec nebyl velký jedlík,

nebyla nikdy veliká:

kus masa zpravidla a knedlík.

Však on byl spokojen, což věru

též jinou mělo příčinu.

Kvartýrská měla hezkou dceru,

šestnáctiletou Hermínu.

Hermína Huberhauerová

gracie byla hotová.

Musím se o ní zmínit šíře.

V křesťansko-katolické víře

pečlivě byla vychována.

Následkem toho byla panna.

Tyrolsko země pobožná je,

řekl bych skoro nebeská.

Tam každá dívka nevinná je,

obzvláště když je nehezká.

O Hermíně však nutno říci,

že byla vskutku krasavicí.

Všech svodů světských střežila se,

před spaním raděj modlila se.

Když muže shlédla na ulici,

tu cudně zraky sklopila,

Schickovi také se zardělou lící

večeři na stůl nosila.

Zde příhodná by byla doba

podotknout, že my dva jsme oba

velicí byli neznabozi,

jak mnohý z vás a jiní mnozí.

To vlivem moderních je knih,

jež mládež chtivě čte a v nich

v své zaslepené důvěře

nachází návod k nevěře.

Já také směrů těch byl ctitel,

a rovněž Ludvík Schick, můj přítel.

Řádnými jsouce atheisty

plán pojali jsme hnusný z míry,

že Hermínu, ten kvítek čistý,

od pravé odvrátíme víry,

a dle toho, jak uvidíme,

k nevěrectví ji obrátíme.

Lehké to ovšem nebylo,

však nám se to dost dařilo.

Já obracel ji odpoledne,

však Ludvík Schick vždy dopoledne.

Přijala plna nadšení

to naše nové učení.