HERMINA HUBERHAUEROVÁ (II.)

Minula zima. A zas Vesna

do alpských přišla údolí.

Hory se probouzely ze sna,

sníh kryl už pouze vrcholy.

Rok školní ke konci se chýlil

a přišel blahý zkoušek čas,

a student, jenž si nepopílil,

teď v obavách se trapných třás’.

Tu jednoho dne z nenadání

Schick Ludvík, který jiný byt

měl zatím už u jiné paní,

přišel mne náhle navštívit.

(U paní Huberhauerové

již bydlil podnájemník jiný,

pan Straširybka z Kdýně Nové,

též krajan z české domoviny.)

Schick used’ na mé kanape tu

s tajemným svitem ve zraku,

za cigaretou cigaretu

si kroutil z mého tabáku.

Řekl jsem, aby neotálel

říci mi, co ho ke mně vede.

Chvíli se ještě sem tam válel,

pak řekl, maje tváře bledé:

„Pamatuješ se na Hermínu?“

– Zajisté. – „Nuže, dívka ta

minulý týden, milý synu,

povila zdravá dvojčata.

Sám v zásluhu si nechci klásti

ten čin, neb nejsem darmochleb.

Blah je, kdo pěstoval své vlasti

jen jednu růži, jeden štěp.

By spor snad nebyl o rodiče,

já v případě tom vím si rady,

a co se alimentů týče,

můžem je platit dohromady.

Myslím, že to tak správné jest.

Za stejnou vinu stejný trest.“ – –

Resignovaně vzdych’ jsem jen

a byl jsem se vším srozuměn.

Všeliký odpor byl tu marný.

S Schickem jsme zašli do vinárny,

a postavy dvě ztrápené

pili jsme víno červené.

Seděli jsme jak zařezaní.

Čas na hodinách míjel líně.

V tom do dveří vlít’ z nenadání

pan Straširybka z Nové Kdýně.

„Přátelé, vy zde při víně?“

tak volal udýchaný všecek,

„A zatím slečně Hermíně

umřelo jedno z těch dvou děcek!“

Dojati velmi slovy těmi,

my zůstali jsme chvíli němi.

Dobrý můj přítel, Ludvík Schick,

mlčel jen krátký okamžik.

Pak z kapsy šátek vytáh’ hbitě

a začal vzlykat křečovitě:

„Ach, to bylo to moje dítě!“

Já, mladík pranic netušící,

jsem zřel naň s udivenou lící

a nedovedl pranic říci.

Schick celý rok pak nosil smutek.

Já zatím z Tyrolska jsem utek.