Hero a Leander.

Vidíte ty zšedivělé

Věže slunným zlatem skvělé

Jak se proti sobě pnou?

Kde se šumně toky Hellské

Skrze skály Dardanellské

Vysokou tou branou trou?

Znamenáte, jak to hlučí,

Ouskalím an bouří val?

Asii trh’ od Eurropy,

Ale lásku nelekal.

Leandru a Heře vjela

Amorova bolná střela

V srdce božskou mocí svou.

Hero, jako Hebe tkvoucí,

On, rek jarý, honbou vroucí

Těkal horem, dolinou.

Ale otců zporům hněvným

Nebyl jejich sňatek vhod,

Protož visel nad propastí

Této lásky sladký plod.

Na Sestové věži skalné,

Na kterou se moře valné

Věčně bouříc dobývá,

Panna o samotě sedí,

Na břeh Abydový hledí,

Jehož milý obývá.

Ach, tam na pomoří dálné

Nemůže most žádný vést,

Žádný člun tam nepřeváží,

Láska však si najde cest.

Z Labyrintha svodných vití

Vyvozuje jistou nití,

Také blouda chytřit ví;

Kloní ve jho šelmy lité,

Spřáhá býky plamenité

Ve pluh diamantový.

Sám Styx devět řek té smělé

Kroků nezastavuje,

Ona říše Plutonovy,

Co jí milo, zbavuje.

Také do mořských těch valů

Honí u toužebném palu

Odvážný Leandra krok;

Než se Phoebus skryje celý,

Uvrhuje se jun smělý

Dolů v tmavý moře mok.

Děle vlny silnou paží

Plove k břehu milému,

Kam ho zůve plamen hlídky

Svítíc plavci čilému.

Tam smí u náručí měkém

Zahřívat se lásky vděkem,

Božského čít blažení;

Tam mu po umdlivém plutí

Blahé chystat obejmutí

Amora je snažení.

Až Aurora meškavého

Trhne ze snů vnadících,

A zpět z lůna lásky vpudí

Zase do vln chladících.

Tak jim třidcet sluncí v letu

Zaminulo tajno světu

U blahosti rájové,

Jako svatebníků slasti

Záviděné v bohů vlasti,

Věčně mladé, májové.

Nikdá štěstí neokusil,

Darů kdo, jež nebe dá,

Kradmo na pekelné řeky

Kraji hrozném netrhá.

Hesper střídal ve dní mnoze

S Aurorou se na obloze;

Ale ve snách medových

Blazí stromů padat zdobu

Nezřeli, ni blízkou dobu

Zimních vichrů ledových.

Že den víc a víc se krátí

S radostí se dívali,

Bloudně za delší slast nocí

Zevsu díky zdívali.

Den a noc již v rovné váze

Na nebeské stáli dráze,

Milující panna zří

Stojíc na hradecké hoře,

Jak se Phoebusovi oře

K nebe kraji schylují.

Nebe bylo tiché, rovné,

Jasné jako zrcadlo,

Nižádných se ani vánků

Na hladinu nekladlo.

Semtam jevíce se oku

Bujně u prohlídném moku

Delfíni se míhali,

Vzhůru ze hlubiny všady

Thetidiny šedé řady

Pestrých ryb se zdvíhaly;

A jen ty jsou znamenaly

Tajné lásky znik a zrůst:

Ale Hekate jim zamkla

Na věky jich němých ust.

Ze krásna se těšíc moře

K živlu dívka u pokoře

S lahodou se mílela:

„Bohu! tvář ti neklamlivá!

Ona ústa byla lživá,

Jenž tvou vírou spílela;

Klamné pokolení lidské,

Krutý otce mého zpor,

Ale ty jsi dobrotivo,

Tebou pohne lásky mor!“

„Ve zděch pustých, krytých mechy,

Věčně bych tu bez útěchy

Uvadala u žele;

Tys ten, jenž mi jistě vodí

Semo bez mostu a lodí

Do náručí přítele;

Hrůzy plná jest tvá hloubka,

Strašlivý tvých valů tok,

Tebe uprosí však láska,

Tebe zmůže smělý krok.“

„Neb i tebe, proudu boha,

Ranil Amor všecko moha,

Když nes’ děvu spanilou,

Hellu ve květoucím věku

S bratrem jsoucí na outěku,

Zlatý beran hloubí tvou.

Její rozmilostí zmožen

Z mrakové jsi tůně sáh’,

A ji s jeho rouna dolů

K sobě na dno moře stáh’.“

„Bohyně jsouc s bohem nyní

U podmořské u jeskyni

Nesmrtelný tráví věk;

Nápomocna lásce tklivé

Zkrocuje tvé chtíče divé,

Chystá plavci přístavek;

Helle! bohyně ty krásná!

Tebe vzývám o pomoc:

Známou přivediž mi dráhou

Milence i dnešní noc!“

A již po moři se kalí,

Již i plamenníku paly

S cimboří je vidět zvát;

Tajně mají ku provodu,

Znamení přes pustou vodu

Milenému smělci plát.

Hučí to a šumí z dáli,

Vlnu kryje šero chmur,

Již i hvězda pohasíná,

Již je slyšet hromy bur.

Na pláň nedohlednou zraku

Lehne noc, a z lůna mraků

Přívaly se houštějí;

Oblohou se blesky kříží,

Ze všech stran se vichry svíží

Ze vězení pouštějí,

Vyrývají tůně hrozné

U bezedné hloubi vod,

Že co pekelnou se tlamou

Rozšklebuje moře spod.

„Běda!“ ústa její zněli:

„Kýmu bohu se mne zželí!

Ach oč úpěl k nim můj hlas!

Jsou-li prosby vyslyšeny,

Jestli on se v klamné pěny

Vydal v bouřlivý ten čas!

Všecko moři zvyklé ptactvo

Utíká se z těchto dráh,

Všecky v bouři pevné lodě

Skrývají se v zátokách.

Jistě Mílek, mocný rádce

Zase smělého sved’ mládce,

Že se plavby dopustí;

Sliby dal mi při loučení,

Sliby lásky, nad něž není,

Z těch jen smrt ho propustí.

Běda! v tom ach okamžení

Zápolí on s bouří rek,

Již jej do své tlamy hltá

Rozjitřených tůní vztek.

Moře klamlivé, tvá vnada

Potutelná byla zrada.

Zrcadlu jsouc podobné

Licho jsi své vlny krylo,

Aby jsi jej vyloudilo

Do šalebné říše své.

Nyní prostřed proudu tvého,

An mu návrat zamezen,

Vypouštíš na zrazeného

Všeliké své hrůzy ven!“

Víc a víc se bouře srší,

Výš a výš se moře vrší,

Za valem se žene val,

Bije o skalí se čeře,

Ano koráb semo měře

By se každý ztroskotal.

A již větrem zhasnul plamen,

Jenž měl plavce k břehu vést:

Hrozná plavba vlnobitím,

Připlutí též hrozné jest.

Nyní k Afroditě oupí,

Ohromné by valů sloupy

Krotila rty svatými;

Větrům nevolným se dálit

Přislibuje žertvy pálit,

Býka s rohy zlatými.

Podzemních všech bohyň vzývá,

Na výsosti bohů všech,

Aby v moře olej lili,

Kterýmby vztek jeho zmeh’.

„Překaž vlnobití tomu,

Vystup za zelena domu,

Posvátná Leukotheo!

Mírnit zbouřeného toku

Začasté se plavce oku

Rámě tvoje zjevilo.

Poskytni mu roušku svatou,

Ana kouzlo do se má,

Že co ní jest kryté, zdrávo

Z moře hrobů vyniká!“

Již se větrů vzteky tratí,

Eosini oře zlatí

Zase nebes dálný lem,

moře v mír své vlny sklízí,

Nebe zjasněno se sklízí

V jeho moku prozračném.

Klidněji se vlny lomí

O skalí se vlajíce,

A hle zvolna na břeh plaví

Mrtvolu si hrajíce.

On to jest! i zbaven žití

Dostál slibu na sejití:

Láska poznala jej hned.

Dívka ticho hlavu skloní,

Ani slzy nevyroní,

Chladně naň svůj upne hled.

Zoufanlivě v hloubku hledí,

Hledí v nebe s jasnou tvář,

Až pak její líce bledé

Ušlechtilá zardí zář.

„Znám vás, přísné moci!

Strašno, kruto, ve své noci

Vymáháte podíl svůj.

Dlouho nebyla já žila,

Blaha však jsem okusila,

Slavný byltě osud můj;

Já co kněžka chrámu tvého

Trávila dny mladosti:

Nyní zemru co tvá obět,

Velká Lado! s radostí!“

A již roucho její vlaje, –

Uvrhla se s věže kraje

Ve vlnivý moře top;

Vrchem vln bůh ode skalí

Mrtvoly ty svaté valí,

a on sám jich jesti hrob;

Kořistí tou ukojený

Dál se žene vládce řek,

Leje z urny nevyberné

Proudy proudné věčný věk.