HERODES UKRUTNÝ

„Pěkně vás vítám, páni bratří!

Toť od vás pěkné, tak se to patří,

že jste se cestou na chvíli

též u mne, starce, stavili.

Nu a jak u vás? Žádné křiky?

Nesou vám co ty pašalíky?

Toť hlavní věc! Obchody jdou?

A výběrčí moc nekradou?

Víte, já nejsem z Izraele,

ale tu moudrost pojal jsem cele,

spočítat vždycky co a jak

a nebýt při tom nezdvořák.

Mesiáš? Král? – Ne, nevím pranic!

Povídám, stařec! Ba, jsem již na nic.

A pak, jsa vlastně bezvěrec,

neměl jsem zájem o tu věc.

Však pomoc snadná: naši rabbi,

ti vědí víc než staré báby,

těch ptejte se a hledejte,

a pak mi zprávu podejte!

Víte, mně na něm nezáleží.

O jednu věc mi jenom běží –

vám, mudrcům, netřeba slov –

zachovat se jak filosof!

Jsem pokrokář – však pochyb není,

že nábožensky založený –

a ten, když zví, co světem tlí,

svou povinnost též učiní – –“

Mudrci jdou, a z okna kouká

za nimi on a pak si brouká

do šedé brady – hola hou –

písničku jaksi ponurou.

A pak se mrzel. Měl ty týdny

nejistot plný život bídný,

až by z těch nálad přemilí

dvořané byli zjančili.

„Má podagru? Či nadýmání?

Jakého štíra mu ti páni

do hlavy píchli? Oč tu jde?

Ah, kdo tu pomoc vynajde?“

A pak šly těžkým krokem roty

a zaleskly se kopí hroty –

a jako podupaný lán

vzdych Betlem, krví postříkán.

„Proč, Bože, proč?“ Tak lidé lkali

a tajně pěsti zatínali.

Herodes ví. Však po kom šel,

toho tam právě nenašel.

Neplačte, milé betlemské matky,

nad obětními neviňátky!

Obětí jejich zdráv a cel

v dálce vám roste Spasitel.

V palmách a růžích hrají si nyní,

najdete si je v nebeské síni.

Mnohé snad, kdyby přežilo,

pozděj by Boha vraždilo!

Vy dnešní, plačte! Oklamaný

Herodes-satan se svými many

počítá dále co a jak

a není dnes již náhlý tak.

Ne růže těl – on duše kazí!

Ah, snad z nich budou Boha vrazi –

Kde s těmi pak se shledáte?

Vy mu je, matky, necháte?

Ó řádí, řádí ukrutněji!

Jak zoufalé pak nářky znějí –

třeba že Toho, o nějž mu jde,

kat duší dětských nenajde!