Herodiána.

Tvých očí lesk tak srdce jal,

jak kdyby meč mi v ňadra ťal,

ba jakoby mi srubnul hlavu;

vždyť bezhlav chodím tam a sem

a zdám se býti strašidlem

svých lichotníků v zlatém davu.

Tvých očí žár tak v hruď mi pad',

jak blesku okřídlený had,

jak divý oheň, vše jenž ničí,

já cítím, kterak v žilách mých

plá ve všech krve krůpějích

a mozek zžehá mi a syčí.

Jak zbavit se těch děsných muk?

Co veselí, co číší zvuk?

to nemírní mých duše hněvů,

jen při ohlasu zlatých strun.

jak Saul, jenž o svůj bál se trůn,

klid záři z tanců tvých a zpěvů.

Ó tancuj, zpívej zas a zas,

či nedbáš mojí hlavy as,

chceš jinam? Nuže staň se chvatem

vždyť šílenstvím jsem pro tě jat!..

A hlavu prorokovu kat

v síň nesl na talíři zlatém.