Herodias.

Do světel pochodní a v hodovníků šum

se Herodias vznáší v polosnění,

se zrakem přivřeným v brv stinném opojení,

jí roucha lem slet’ k bílým ramenům.

Jak lilij zlomenou ji zmítá rythmu sten,

v bok šlehá vlas, jejž vůně fial sytí,

ze sněhu závoje jak bledá růže svítí

jí tuhý prs, sny fléten roztoužen.

Žas omámených mužů síněmi se zdvih’,

dál Herodias pohřbena v své dumy

v harf spilých kadencích, jež gobeliny tlumí,

jak paprsk splývá v měkkých liniích.

Teď hudba vzrůstá v bouř, zní kov a cymbály,

a spona ňader záchvatům se vzpouzí,

ze snění melancholií se tělo vzbouzí,

žár z očí plá, a zvoní krotaly.

Jen matka na trůně ví v záště závrati,

s těch nehtů zlacených, jež v sister bijí,

že bude ještě dnes v klín roucha do lilijí

krev usečené hlavy stékati.